»" . . . A zelňačku taky. Z kyselého zelí! Dát hlávkové zelí by bylo pusté diletantství! Nejdříve vezmeme mladé, prostředně tučné hovězí. Maso té nejveselejší kravičky, která ještě neztratitla chuť do života, a hlavně její žebírka uvařená s láskou, s kolečky mrkve a cibule, jejichž chutě se navzájem prolnou, a teprve nakonec přidáme zelí, kysané zelí, které už ztratilo svou hlávkovou svěžest, zvláčnělo, vykvasilo, ale zůstalo křehké: musí to být loňské zelí, nepřikyselené, naložené s brusinkami a rybízovým listím, v tom ovšem člověk musí znát míru, to se nesmí přehánět, a co je přirozeně hlavní, zelí se musí umět správně nakrouhat, ne nakřivo a šejdrem, ne halabala, ne s trestuhodnou nedbalostí šmik sem šmik tam, ale musí umět hlávku proměnit v tenké průsvitné hadříky, půvabné stužky . . . Polévku uvaříme večer a necháme do zítřejšího oběda uležet, teprve pak podáváme!"«

(Bulat Okudžava, 1927: "Dostaveníčko s Bonapartem", Praha 1986)