»" . . ."Další chod," pokračoval po chvilkové odmlce a lehce odulá bílá tvář pod dvojitým čelem byla vtělená hostitelská vlídnost, "další chod, který právě vstupuje do dveří, je polenta s ovčím sýrem a kyselou smetanou, pečená v troubě. Tu jsem přirozeně vařil já. Dělá se tak, že krásně žlutou kukuřičnou mouku sypeme pěkně rovnoměrně jednou rukou do vody, která vře klokotem, a tu kaši přitom dřevěnou lopatkou zvolna mícháme, dokud nedosáhneme hustoty, aby se z ní mohly dělat noky. . . "Je to prosté jídlo!" říkal profesor Farkas se skromným úsměvem. "Vrstva polenty, vrstva ovčího sýra, vrstva smetany a potom všechno znovu, dokud se nádoba nenaplní. Každou vrstvu zalijeme lžící másla a úplně nahoře ji posypeme kousky slaniny. Když jsme tak učinili, strčíme ji ve vysoké kameninové nádobě do trouby a necháme ji tam tak dlouho, dokud nezčervená. Smetana nahoře se rozplyne, promění se v tisíce pavučinek, které opředou celé to voňavé jídlo upečené do červenohněda. "A čím ji budeme zapíjet?" zeptal se někdo. "Já zeleným sylvánským", řekl profesor. "ale pokud vím, je zde i lipka a badacsonyské!"«

(Tibor Déry, 1894-1977, maďarský prozaik, dramatik a básník: Odpověď - Mužný věk", Praha 1987)<