Jak už jsme se zmínili, COR obviňuje církve z toho, že jsou  příliš zaměřené na nebe a na budoucí útěk z tohoto světa při Druhém  Příchodu. (COR Manifesto). Jinak se o nebi mluví v COR velmi málo,  kromě snad "Tvá vůle jak na nebi tak"... V jasném konfliktu s tím,  co C.S.Lewis považuje za základní křesťanský postoj, Grimstead vysvětluje že COR má "nesmírný úkol" převychovat církev od  soustředění se na nebe, k zapojení se na zemi. Taková "převýchova"  je nutná, protože církev už příliš dlouho dávala důraz na to, co  Pavel nazývá "nadějí, která je pro vás uložená na nebesích"  Kol.1:5. David Chilton vysvětluje pozemské výhody budování  budoucnosti na zemi spíše než na nebi: "Potom co ochutnali  vítězství, dnešní Křesťané mluví mnohem méně o útěku v Rapture  a více o tom, co od nás žádá Bůh v tomto životě. Dokonce už myslí  na svět který připravují pro své vnuky a na dědictví zbožnosti,  které za sebou zanechají. (Chilton, "Paradise").

 

ODMÍTNUTÍ RAPTURE.

COR prestižní vliv je mocný, rostoucí a jeho Manifest tvrdí, že staví budoucí standard pro celosvětové Křesťanství... Než takový  základní postoj přijmeme, měli bychom se podívat na to, co uznávaní  křesťanští autoři říkají k subjektu nebe. Dále si musíme uvědomit,  že ten historický pohled, který oni zastávali by musel být zamítnut  ve prospěch pohledu nového. C.S.Lewis považoval nebeskou orientaci  jako základní. V jeho klasické "Mere Christianity" píše:

Naděje je jednou z teologických ctností. To znamená že stálý  pohled dopředu k věčnému světu není (jak se někteří lidé domnívají)  nějaké "přání-otcem-myšlenky, nebo výraz "utečenectví", ale jedna  z věcí, která je pro Křesťana zcela přirozená... Neznamená to, že máme zanechat tento svět jak je. "Pakliže čtete historii, shledáte  že Křesťané, kteří nejvíce pro tento svět udělali byli ti, kteří  mysleli na ten příští nejvíce. Sami apoštolové, kteří se vydali aby  transformovali Římské Impérium, velcí muži kteří budovali  Středověk, angličtí evangelisté kteří zrušili trh s otroky, ti  všichni zanechali své stopy na Zemi právě proto, že jejich mysl  byla upřená na nebe"....

Zatím co Lewis se nezmiňuje specificky o Rapture, je jisté že  nic tak neobrátí naší mysl na nebe, jako přesvědčení, že můžeme být  každým okamžikem vytrženi z této země naším Pánem... A přesto  Arthur Wallis popisuje církev těch, kteří očekávají Rapture, jako  "zoufale opuštěné, obklíčené lidi, zády ke zdi, čekající na  evakuaci". (Restoration Magazine May/June 1987). V tom stejném tónu COR Manifesto kreslí karikatury těch, kteří upřímně čekají Jeho příchod jako "civějící do oblak s otevřenou pusou, ruce nehybné,  čekající na záchranu"... Stejnou řeč lze nalézt v kritice Don  Paulka o těch, kteří" sedí a očekávají převratné události, které je z této planety zachrání a transportují je na jiné světy"..

Earl Paulk vysvětluje, že "Kristus je v nebi uvězněný a čeká  bezmocně, abychom Jej osvobodili a umožnili Mu se k nám připojit na  planetě Zemi": "Právě tak ti, kteří očekávají Krista, aby vytrhnul pár lidí ze Země a tak umožnil Bohu soudit svět - čekají marně!  Ježíš Kristus udělal vše co mohl a nyní čeká po pravici Otce až my,  jako Boží synové se budeme manifestovat a učiníme z této země Jeho podnožku. Čeká na nás, abychom Mu řekli: "Ježíši, udělali jsme ze všech království tohoto světa Království našeho Boha vládneme a řídíme Tvůj svět. "Amen, přijď Pane Ježíši"...

Paulkovo volání "přijď" není ve smyslu aby nás vzal do nebe, ale aby se usadil na Zemi a vládnul nad královstvím, které jsme my v Jeho nepřítomnosti pro něj zřídili. Pro někoho otázka zda bude či nebude Rapture, je zcela bezpředmětná. Při nedávném "Trinity Broadcasting Network" (TBN) Paul Crouch říká:"Víte, Hal Lindsey  (před-tribulační Rapture) má možná pravdu, a víte, Earl Paulk  (žádná Rapture - Kristus se vrací až po tom, co Křesťané ovládli svět) také může mít pravdu". Crouch pokračuje v argumentaci, že je vlastně jedno, kdo má pravdu. Crouch je jedním z těch, kteří špatně  předpokládají, že Rapture je pouhým přívěskem, bez skutečného  významu. Jak už jsme ale poznamenali: Je to jeden z vrcholných aktů důležitém v Božím plánu, který dává příležitost těm, kteří zůstanou, aby se Satanovou pomocí postavili na světě ráj, budou-li  toho schopní...

Jestliže béřeme Bibli vážně, potom budeme toužit po tom, aby  nás Kristus vytrhnul z této země, do Jeho věčné přítomnosti. Mezi  mnoha důvody ten nejpádnější není ani eschatologický nebo  teologický, ale je to naše láska pro Krista! Pakliže Církev je  opravdu Jeho Nevěstou, potom by měla toužebně vyčkávat Jeho  Příchodu aby ji vzal domů k Otci. Zde máme ten nejzákladnější  a přece tak opomíjený aspekt nebe - že má být scénou velké svatby, kterou náš Spasitel tak dlouho očekává. Jak by se Nevěsta nemohla těšit také?

 

SVATEBNÍ DEN PŘICHÁZÍ!

Zatím co někteří Křesťané se o to dohadují, není pochyb o  tom, že Církev je v Písmu připodobněna ke Kristově nevěstě  a nakonec je nazývaná Jeho "ženou". Když Pavel vyjadřoval své  obavy, aby Korintští Křesťané nebyli podvedeni Satanem, řekl:  "Zasnoubil jsem vás jedinému manželu, abych vás jako čistou pannu  představil Kristu". 2 Korint. 11:2.. Israel byl již ve Starém  Zákonu nazvaný "nevěrnou ženou", se kterou se teprve v budoucnosti  smíří - takže to nemůže být "čistá panna" o které mluví Pavel.  V dopise Efezským používá Pavel vztah mezi Kristem a Církví, aby  ukázal jak manželé a ženy se mají milovat jeden druhého:

"Manžel je hlavou ženy právě tak, jako Kristus je hlavou  Církve...A proto jako Církev je podřízena Kristovi, ať je žena  podřízena ve všem svému manželi... Manželé, milujte své ženy tak,  jako Kristus miloval svou Církev a obětoval se za ní... Z tohoto  důvodu opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a budou  ti dva jedno tělo... Je to veliké tajemství ale já mluvím o Kristu  a Církvi"... Efezským 5:22-33..

Když zobrazoval svůj Druhý Příchod, Kristus vyprávěl několik  podobenství kde se jednalo o svatby. Většinu názvosloví které  používal, bylo přímo z židovských svatebních tradicí, které posluchači znali. V "Christian Love Story", Zola Levit uvádí tu  tradici a vysvětluje jak nádherně to zapadá do slibů, které Ježíš  dal svým učedníkům. Jak předkládal výsledky výzkumu rabínských  zdrojů, Levit píše: Když se vyřídila ta záležitost (svatební  smlouva a cena zaplacená za nevěstu) byla dojednána, ženich odešel.  Pronesl jen malou řeč ke snoubence a řekl:" Jdu a připravím pro  tebe místo". Potom se vrátil domů. Vzadu otcova domu postaví  místnost pro nevěstu ..ve které budou mít líbánky a kde zůstanou  po několik dní. Na konci týdne se sejdou a mají svatební večeři.  Stavba zabere větší část roku a otec ženicha ji zhodnotí. Nevěsta  má povinnost čekat a mít připravenou lampu kdyby se ženich vrátil  pozdě. Ženich a jeho přátelé se vydají do noci aby nevěstu  překvapili. Církev se nazývá "Nevěstou Krista" z dobrého důvodu....

Člověk hned vidí že Kristus očekával, že Jeho učedníci  porozumí tomu co řekl. Jeho prohlášení:"V domě mého otce je mnoho  příbytků ...Jdu abych pro vás připravil místo ...a opět se vrátím  abych vás k sobě přijmul"... Jasně se zobrazoval jako Ženich a ty,  kteří Mu uvěřili jako Nevěstu... "Ale ten den, ani hodinu nezná  žádný člověk ani Syn, pouze Otec". Marek 13:32.

Nebylo to nijaké popření Jeho božství a vševědoucnosti! Opět  poukázal na svatební tradice se kterými byli posluchači obeznámeni.  Ženich se nemohl jen tak sebrat, přijít a vyžádat si snoubenku.  Bylo to na Otci, aby rozhodl kdy místnost k líbánkám bude vhodná.  Teprve potom řekne ženichovi aby si přivedl nevěstu...

Zde máte jasný obraz před-tribulační Rapture. Těch sedm dnů  líbánek je jako sedm let Doby Strastí během kterých Církev bude s Kristem. Na konci těch sedmi roků přijde svatební večeře nebo recepce, o které se píše v Apokalypse 19. Samozřejmě, Nevěsta už  v nebi musí být, aby se svatba mohla konat. Nemůže přece být na  Zemi během Doby Strastí! Už dříve jsme se zmínili o její očistě  a bílém oblečení, což je spravedlnost svatých". Po svatební hostině už se bude nevěsta moci vrátit s Kristem na Zem, když přichází k záchraně Israele u Armageddonu.

Navzdory Apokalypse 19, Rekonstrukcionisté popírají jakoukoliv svatební hostinu v nebi. North příznivě cituje James B. Jordanovo  prohlášení že "akt svatby mezi Bohem a Jeho Církví není nic víc a nic méně než přijímání, neboli Večeři Páně. (James B. Jordan "The  Law of the Covenant, An Exposition of of Exodus 21-23). Právě tak  ve svém komentáři Apokalypsy David Chilton prohlašuje, že i tato  událost se odehrála v roce 70. To, co se Jan zdá uvádět jako  budoucí svatbu Krista a Církve, bylo vlastně zničení Jerusaléma na  této zemi, po kteréžto události Eucharist (přijímání) na sebe  přijal nový význam. Chilton píše:

"S konečným rozvodem a zničením nevěrné ženy (Israel)  v A.D.70, sňatek Církve s jejím Pánem byl pevně ustaven. Eucharist  Církve (přijímání) se objevil ve svém skutečném významu jako  "svatební večeře Beránka". (Chilton, "Vengeance")"...

Rekonstrukcionisté opětně oloupili církev - tentokráte  o životně důležitou naději a překroutili přitom význam eucharistu. Společné přijímání chleba a vína je speciálně vyznačené jako  vzpomínka na Kristovu smrt, pohřeb a vzkříšení - ne opakovaný akt  naší svatby s Ním - ubohá náhražka za to co se jednou odehraje v nebi. Tím méně to má cokoliv společného se zničením Jerusaléma!  DeMar a Leithart prohlašují: "Zničením Israele, Kristus převedl  požehnání království Israel na Církev". ("Reduction). Chilton  dodává: "..a to byl její (Církve) svatební den. (Vengeance)........  Navrhnout že vztah Církve ke Kristu tak nějak závisí na zničení  Jerusaléma - je proti jak rozumu, tak i Písmu...

Ovšem Kalvínista bude trvat na tom, že se nemůžeme odvolávat  na rozum, protože ten je totálně pokřivený a nedá se mu věřit. Toto  není jenom vyložený útěk od vysvětlování, ale je to také strategie,  kterou používá mnoho kultů. Jak lépe obalamutit své přívržence než  je přemluvit aby se neodvažovali myslet sami za sebe, protože  jejich myšlení vadné, falešné? A přesto Bůh říká "Pojď, projednejme  to spolu"..Izaiáš 1:18. Víra není intelektuální sebevraždou ale vrcholným aktem schopnosti, kterou nám Bůh dal a očekává od nás, abychom ji používali..

 

A CO KONTRADIKCE?

Když studujeme biblické pasáže o Druhém Příchodu, vidíme, že  je tam mnoho kontradikcí, které se dají smířit - pouze jednou,  jedinou cestou. Na příklad: Rapture, jak ji vidíme v 1 Tesal. 4, se  zdá být velmi privátní událostí, která se týká pouze Církve,  neviditelná a nepostřehnutá zbytkem světa. Jistě, svět si náhle  uvědomí, že miliony lidí zmizely z této planety, ale nebudou vědět  co se s nimi stalo. Ta událost se zdá být tajemstvím, které prožije  pouze Církev.

Ovšem další pasáže, o kterých jsme se také zmínili, dávají  jasně najevo, že Jeho příchod bude viditelný jako záblesk na obloze  a "každé oko Ho uvidí, i ti, kteří Ho probodli" (zřejmá reference  k Zachariášovi 12:10) a všechny národy světa budou kvůli Němu  naříkat" Apokalypsa 1:7.. Jak Pavel tak i Petr nám říkají, že "Den  Hospodina" (Day of the Lord), který bude uvedený Druhým Příchodem,  pojednou padne na zem - bez varování, jako zloděj během období míru a bezpečí, (2 Petr 3:10, 1 Tesalon. 5:2-3), v době kdy katastrofa  nebo soud se budou zdát vzdálené.

Kristus přednesl podobný obraz když prohlásil, že Jeho  Příchod bude "jako za dnů Noé-ho", v době, kdy vše poběží tak, jako  vždy běželo a kdy soud bude vzdálený jejich mysli. (Matouš  24:37-42). A přesto některé pasáže jasně píší o Kristu  přicházejícím do víru celosvětové války a zkázy - v době, ve kterou  Jeho lidé budou jistě toužebně čekat na Jeho příchod (Zachariáš  12, Apokalypsa 19).

Některé verše dávají dojem, jakoby měl přijít před Dobou  Strastí, zatím co druhé mohou poukazovat pouze na Druhý Příchod na  konci té strašné doby, kdy zkáza všude vrcholí. Je pouze jeden  pohled, který může smířit všechna tato kontradikční prohlášení  a to, že přijde v obou případech - před a po Době Strastí. Nejprve  přijde tajně, aby si v Rapture odvedl svou Nevěstu. Potom přijde i  s Nevěstou, aby zachránil Israel, zničil své nepřátele a založil  své Království manifestované na Zemi, jako splnění slibu Israeli.

Okamžitě vyskočí ti, kteří toto scénário neschvalují a budou  protestovat: "Faul! Nikde Nový Zákon neučí, že jsou dvě fáze  Druhého Příchodu!" Jejich námitky mají povědomý zvuk: Ve  skutečnosti náboženské autority z dob Ježíše Krista Ho odmítli na  základě stejných námitek! Ano, nikde ve Starém Zákonu nestojí, že  jsou dva příchody Mesiáše! Ale to mělo být jasné protože tyto  kontradikce se dají vysvětlit pouze jediným způsobem! A že musí být  nevyhnutelně dvě fáze Druhého Příchodu je vyžadováno ze stejného  důvodu!

Některé předpovědi Starého Zákona zobrazují Mesiáš jak  přichází ve slávě a moci aby zničil své nepřátele, zachránil Israel  a zavedl své Království. To byla ta veliká naděje židovského lidu  když přišel na scénu Ježíš... A na druhou stranu Písmo zobrazuje  Mesiáše jak přichází v pokoře a slabosti jako jehně. Podle  některých mesianických proroctví je Mesiáš zdraven, vítán, ctěn  a uctíván - a v druhých předpovědích, právě tak mesianických, je  nenáviděn, odmítnut a nakonec zabit. Na jedné straně Jeho  království nikdy nekončí a na druhé straně je Mesiáš bičován  a nakonec ukřižován... Tyto zřetelné kontradikce se nedají popřít.  A co s nimi udělali rabíni? Ospravedlnili odmítnutí Krista tím, že  vyškrtli předpovědi trpějícího služebníka jako zcela nevhodné a přijali pouze proroctví Mesiáše triumfálního...

A zde je ten hlavní důvod proč Ježíše neuznali jako Mesiáše: Odmítnutím, potupením a ukřižováním, naplnili právě ta proroctví  která jim nezapadala do jejich představy Mesiáše!... Ti, kteří  odmítají před-tribulační Rapture dnes, upadají do podobného omylu. Odmítají pochopit, že ty zdánlivé kontradikce vyžadují dvě různé fáze Druhého Příchodu právě tak, jako musely být dvě rozdílné fáze  příchodu Mesiáše. A jak ve Starém, tak i Novém Zákonu, tyto  kontradikce nelze sloučit jiným způsobem...

Ježíš stále zdůrazňoval ten prvek překvapení až do bodu kdy  říká:".. proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde  v hodinu kdy nečekáte".. Matouš 24:44... Toto by sotva mohlo znamenat post-tribulační či post-mileniální příchod! Přece uprostřed Armageddonu, s událostmi jak je popisuje Apokalypsa, je  směšné se domnívat, že kdyby Církev ještě na Zemi byla, že by  v takovou dobu neočekávala Krista!

Není pochyb o tom, že přijde neočekávaně před Dobou Strastí,  zřejmě ne k vykonání moci a soudu, protože to není vhodný čas  - ukončil by Dobu Strastí dříve, nežli začala! V té době může pouze  přijít pro svou Nevěstu, aby byla s ním při velké svatební hostině,  než se s ní vrátí aby spolu vládli nad Zemi v moci a slávě.

 

MILENIUM NENÍ TO KONEČNÉ KRÁLOVSTVÍ.

 Je mnoho důvodů proč Milenium - i když jistě úžasné - není  tou konečnou nadějí Církve. Jak už jsme několikrát poznamenali:  Křesťané jsou občany nebe! Naše budoucnost leží v nebi, ne na této  planetě. Království Boží zahrnuje celý vesmír, ne jeho malou část.  Nepochopení těchto základních skutečností zaviňuje, že se pohled  Křesťanů soustřeďuje na tuto zemi, zatím co by měli svůj zrak upřít  mnohem výše. Jistě, přejeme si aby potlačil zlo a vládnul nad touto  planetou.

Ale nejvíce ze všeho chceme být s Ním, po Jeho boku, ať už  jde kamkoliv - navždy s Ním - s naším Pánem vesmíru! Naděje  advokátů kingdom/dominion/Rekonstruktion jsou příliš mrňavé! V tom,  že se soustřeďují na tuto zem (alespoň pro příštích několik set  tisíc let) jsou - (ne my, jejichž naděje je v nebe) - "zmenšením  Křesťanství"...

Písmo zřetelně učí, že milenium není tím konečným královstvím  Boha ale pouze jeho dočasnou pozemskou manifestací. Pavel poukazuje  na tajemství, které nebylo tak zcela jasné z proroctví Starého  Zákona, o kterém jsme se již zmínili: "krev a tělo nemohou zdědit  Boží království"..1 Korint.15:50.. A my víme, že v mileniu bude mnoho lidí "krev-a-tělo". Opakovatelně je nám řečeno, že Boží  Království je věčné (Žalm 145:13, Daniel 7:27, 2 Petr 1:11).

A milenium přece končí! Proroctví Izaiáše, které tak často  slyšíme o Vánocích, to objasňuje: "Jeho vláda poroste bez konce  i mír spočinou na trůně Davida a Jeho království upevní a podepře  je právem a spravedlností od toho času až navěky" Izaiáš 9:7...

Na rozdíl od království věčného, milenium nejenom že končí,  ale udělá to v úžasné bitvě. (Apokalypsa 20:7-9). A protože za  tisíc let milenia končí mír, milenium se nekvalifikuje také v tomto  směru (mír, který nikdy nekončí). Jakmile bude Satan vypuštěn  z hlubinného vězení, podvede a svede národy, které žily v ráji  milenia právě tak, jako kdysi podvedl Adama a Evu v Edenu. Jeho  armáda zaútočí na Jerusalém a bude totálně zničená. Pak přichází  konečný Soud z Apokalypsy 20:11-15, který vyvrcholí spálením tohoto  vesmíru a stvořením nového na jeho místě. (Apokalypsa 21:1)...

ZA RESTAURACI K NOVÉMU STVOŘENÍ.

Adamův hřích stál celou lidskou rasu místo v Zahradě Edenu. Ovšem, na rozdíl od Dominionistů, Křesťan, který je zaměřený na nebe, nemá žádnou touhu se vrátit do pozemského ráje! Bylo to právě v dokonalém prostředí kde hřích vešel do světa - a tím je jasné, že návrat k té "idyle" nepřinese žádný trvající prospěch. Přes to všechno COR Mandát prohlašuje že skrze svou smrt a vzkříšení: "Jako Boží Syn a zástupce člověka, Ježíš znovu dobyl autoritu nad Zemí, kterou Adam, jako zástupce lidstva ztratil. Toto je význam  Jeho místa na pravé straně Boha".. Grimstead dále vysvětluje:  "Ježíš, Druhý Adam ...znovu získal postavení, které jsme původně měli v Ráji před Pádem. On, vlastně znovu postavil člověka - ve vlastní osobě jako Bohem vyvoleného vládce nad planetou Zemí"...

Nebiblický lidský výmysl - teologie dominia, zaslepuje ty, kteří jsou pro pozemskou orientaci, oproti mnohem větší pravdě v Písmu. Jako "nové stvoření v Ježíši Kristu", máme slíbeno něco mnohem lepšího, než "obnovení Edenu", o kterém Chilton tvrdí, že je  "základním aspektem spásy, kterou Kristus zajistil.. (Chilton,  "Paradise"). Na rozdíl od Adama který zemřel, my máme jistotu nekonečného života v novém vesmíru absolutní dokonalosti. Adam se nezrodil z Ducha a nebyl vykoupený krví Beránka která splatila  pokutu trestu za všechen hřích - minulý, přítomný i budoucí - ale taková je naše šťastná situace před Boží tváří...

Namísto pozemské zahrady, kterou Bůh občas za večerního  chladu navštívil, my ale máme slib existence v samé přítomnosti  Boha v Jeho domě mnoha příbytků. Adam ztratil vnitřní přítomnost  Božího Ducha, kterou musel každopádně před Pádem mít - my ale máme slib, že jsme zapečetění Jeho Svatým Duchem, který nás už nikdy neopustí. Máme v sobě nejenom Božího Ducha, ale také Ducha Krista, toho který je jak Bohem tak i člověkem aby umožnil usmíření Boha i člověka v našich srdcích - spojení, které se už nikdy neporuší...

A tak by bylo nesmírným zmenšením Křesťanství říci, že spása, kterou pro nás Kristus zaopatřil znamená se postavit zpět do pozice, kterou měl kdysi Adam. Církev se dívá daleko za pozemskou  restauraci Ráje v mileniu k věčnému stavu nového stvoření, k finálnímu věčnému království, do kterého už nikdy nevstoupí hřích. Nikdo než ti, kteří byli zrozeni "se shora"  jako nová stvoření, a obdrželi transformovaná nesmrtelná těla, mohou obývat v Jeho novém šťastném vesmíru..

 

PŮJDEŠ S TÍMTO MUŽEM?

Ježíš prezentoval své evangelium jakoby zahrnovalo více volbu mezi nebem a zemí, než mezi nebem a peklem. A ti, kteří volí zemi, která je odsouzena ke zničení, skončí v pekle: "Co je platno člověku kdyby získal celý svět a ztratil svou duši. Co dá člověk výměnou za svou duši?..Matouš 16:26.. Touhy a ambice tohoto světa nás lákají pryč od našeho věčného domova, který nabízí Kristus...  My nemůžeme žít pro oba světy. To co děláme v tomto světě musí mít na mysli nebe, nebo nás to může stát ztrátu nebe. Svět je dočasný.  Jsme varováni, abychom se nedívali na viditelné a dočasné věci po kterých toužíme, (2 Korint. 4:8-18) a zaměřit se na věci v nebi, kde sedí Kristus po Boží pravici...

Ten Velký Svod spočívá v tom, že se necháme oklamat a otočíme se od nebe k zemi - od popření sama sebe, k sebelásce,  k sebeoceňování, od Boží pravdy, k Satanově lži. V srdci tohoto svodu je víra, která má klamně spirituální přitažlivost. Tato nás ale ve skutečnosti obrací od lásky ke Kristu a očekávání Jeho návratu, k zemské ambici převzít vládu nad světem a vytvořit ráj, který Adam s Evou ztratili.... Je však třeba přiznat ve vší poctivosti: Touha po Rapture, iminentním odchodu do nebe, nepřichází nijak lehce či jednoduše! Každý opravdový Křesťan bude mít vždy v srdci dilema: Na jedné straně by měl mít v sobě upřímnou touhu po Kristově návratu aby Ho konečně mohl vidět a prožívat Jeho  přítomnost navždy. Na druhé straně by měl mít touhu získat ztracené pro Krista, než bude pozdě a to bude vyžadovat více času pro splnění Velkého Poslání. On, Kristus, vlastně z tohoto důvodu již svůj návrat pozdržel... (2 Petr 3:9).

Pro mnoho lidí dnes už to žádný problém není, protože už dávno nevěří, že odejít každým okamžikem s Kristem v Rapture je vůbec možné, tím méně něco, po čem by měli toužit... Jak můžeme opravdově toužit po Jeho návratu, když máme stále nějaké milované či přátele, kteří jsou ještě nevěřící a tudíž by byli ponecháni na zemi a byli navěky oddělení od Boha? Kristus konfrontoval ty, kteří chtěli být Jeho učedníky stejným dilematem: "Ten kdo miluje svého otce nebo matku více než mně, není mne hoden a kdo má raději syna  nebo dceru než mne, není mně hoden". Matouš 10:37... Obtížná volba? Možná, ale pakliže jednou tuto volbu uděláme, nesmíme toho litovat! On nám, ve skutečnosti říká, abychom vlastní život nenáviděli a opustili všechno - nic nesmí stát v cestě naší lásky k Němu. Je  to příliš mnoho pro Božího Syna, který za nás dal sám sebe?

Jeden z nejkrásnějších obrazů Starého Zákona, který podává Církev jako Kristovu nevěstu najdeme v Genesi 24. Abrahámův sluha (typ Božího Ducha) žádá Rebeku jako manželku pro Izáka. Přesně tak jako my, ona se musí sama rozhodnout mezi jejím manželem, který na ní čeká kdesi ve vzdálené zemi a rodinou, kterou by musela opustit. "Půjdeš s tímto mužem?"  ptá se její rodina. A ona odpovídá:"Půjdu". Taková je volba, která konfrontuje nás. Je to volba, kterou nesčetné pozemské nevěsty udělaly a nikdy nelitovaly. Neméně vyžaduje náš Pán od své nebeské nevěsty...

Na rozdíl od postoje ranné Církve se dnes stalo nebe místem, kam sice každý chce - ale ještě ne nyní... Je jisté, že Ženich cítí smutek nad nevěstou, která je neochotná dostavit se k té veliké svatební hostině.. Není na čase, aby Kristova Nevěsta odložila všechno co zdržuje a pocítila vzrušení že by mohla už brzy spatřit svého Ženicha a zůstat s Ním navěky?? Kéž by se opět ozvalo volání Církve : Milujeme Tě, Pane Ježíši! Prosím přijď a vezmi nás domů!  Duch i Nevěsta volají, Přijď! Přijď Pane Ježíši, přijď!

 

Obnovit naší první lásku.

Bylo řečeno že jedinečná schopnost vytvářet abstraktní ideje  a vyjádřit je řečí, odděluje lidstvo od nižších tvorů propastí,  kterou by žádný evoluční proces nemohl překlenout. (Mortimer Adler,  "The Difference of Man and the Difference it Makes", 1967). Zatím co je to pravda, existuje další schopnost, která nás odděluje od zvířat ještě dále. Pavel to vysvětluje:"I kdybych mluvil jazyky  lidskými i andělskými a neměl lásku - jsem jako dunící kov nebo  zvučící cimbál.." 1 Korint. 13:1. Postavit to do dnešní řeči:  Člověk bez lásky je robotem, počítačem, který je naprogramovaný na bezvýznamné, nesmyslné reakce. Stručně: Je to láska, která dělá člověka člověkem!

Bůh obdařil člověka nádhernými schopnostmi. Pomyslete na velké vědce a filosofy, kteří zkoumali záhady života, na básníky, spisovatele a hudebníky, kteří vyjádřili hloubku lidských prožitků neodolatelným způsobem. Nepotřebujeme se dohadovat o absurditě  evoluce abychom byli přesvědčeni že schopnost prozkoumat záhady atomu, zkomponovat prožít operu vyžaduje kvality, které si nemůže žádné zvíře osvojit tím, že vyvine větší mozek nebo pokročilejší nervový systém. Ovšem i tyto schopnosti - ať už jsou jakkoliv  úžasné - nečiní ten primární rozdíl mezi člověkem a ostatními. Ten dělá láska!

Co si vlastně představujeme, když řekneme"láska?" V žádném  případě to není ten populární koncept v dnešních médiích. Nálepky na autech:"Dělejte lásku - ne válku", odráží tak běžnou trivializaci nejvyšší schopnosti člověka. Láska je mnohem - mnohem  více nežli sex! I zvířata jej mohou "vychutnat". A když schází pravá láska, potom sex se stává pouze uspokojením zvířecích instinktů, které v žádném případě nemohou uspokojit lidského ducha. Jistě, jsou určité podobnosti mezi lidmi a zvířaty - pokud tito žijí ve svých tělech z masa a krve, na této planetě. Máme určité základní potřeby jídla, tepla a vody. Známe hlad a žízeň právě tak jako zvířata. Prožíváme také mocné sexuální touhy a jiné tělesné žádosti, ale Bůh zamýšlel aby tyto vášně byly pod kontrolou lásky. Vůle sama není žádným soupeřem pro chtíč, ale Boží láska, pracující v člověku může přemoci zlo čistou touhou.

Když se nenecháme motivovat Boží láskou, přinese nám to  porážky v našich životech. Jsou lidé, kteří jsou schopní - ze sobeckých důvodů, jako chvála od druhých - zdánlivě přemoci fyzické  touhy a zůstat Bohu věrní. Pravé vítězství ale není nutně těch, kteří se navenek zdají být vítězi. Pakliže, jak praví Pavel chybí láska, potom ani ohnivá smrt na hranici nemá žádnou hodnotu v Božích očích....

BŮH ŘEKL "MILUJI TĚ".

Bez lásky, připomíná Pavel, nejsme nic. To "nic" neznamená že  neexistujeme, ale že nejsme tím, co z nás zamýšlel vytvořit náš Stvořitel. Nejsme plně lidé bez lásky - bez ohledu na naše vzdělání  či inteligenci. Každému by mělo být jasno, proč tomu tak je. Byli  jsme stvořeni k obrazu Boha který, když mluví o sobě říká "Bůh je láska". A tak ta sama podstata Boha, který nás stvořil ke svému obrazu musí být podstatou Jeho stvoření. A je to právě v perverzi této podstaty, kde se něco strašně změnilo....

Nepotřebujeme znát řečtinu a tím rozdílné typy lásky, (pro  které má řečtina různá slova), abychom si uvědomili že láska, kterou popisuje Pavel v 1 Korint. 13, je za hranicí toho, co  lidstvo běžně prožívá nebo vyjadřuje. Existuje božská kvalita, jejíž zář pronikne navenek, kvalita která proznívá jako samozřejmá pravda do svědomí a odsuzuje nás. Nemůžete argumentovat se standardem, který Pavel nastavil! Víme že pravá láska je přesně to, o čem mluví, ale v tom stejném okamžiku svěsíme hlavu v hanbě a přiznání, že taková láska je mimo naše schopnosti. Ale také víme, že jsme pro takový druh lásky byli stvořeni a že naše neschopnost  takovou lásku prožít je defekt, za který jsme odpovědní my sami a máme pocit velké ztráty.

Pavel popisuje lásku, která z tohoto světa není. Je to další  důkaz, jak poznamenal C.S.Lewis, že jsme byli stvoření pro zcela jiný svět. Přiznáváme, že taková by pravá láska být měla a v naší duši zazní akord - jakoby obraz země, kterou jsme nikdy neviděli,  ale máme nejasný pocit že tam nějak patříme. Není zapotřebí číst žádnou další část Bible než tuto kapitolu lásky, abychom pochopili, že člověk je padlým tvorem! Jsme schopní říci "Miluji Tě" a ani si neuvědomit že vlastně hluboko v srdci říkáme "Miluji Tě a chci Tě". Taková je tragedie dnešní lidské zkušenosti.

Ale i tak, slova "Miluji Tě", mají sílu nádherně transformovat jak osobu která je říká, tak i osobu, které jsou  řečena... Toto je nejvyšší vyjádření, kterého je člověk schopen jako tvor stvořený k obrazu Božímu. Jsou lidé, kterým se zdá  obtížné tato slova vyslovit a jsou druzí, kteří cítí rozpaky když jim je někdo říká. Co ale shledáváme téměř nemožné uvěřit je to, že Bůh, Stvořitel celého vesmíru, řekl tato nádherná slova osobně a intimně každému z nás. A udělal to způsobem, který jenom Bůh mohl použít: Vejít do našeho lidství a zemřít tam na tom kříži. Bůh tak plně a jednou pro vždy dokázal svou lásku k nám a není omluvy o tom pochybovat....

JEDINEČNOST KŘESŤANSTVÍ.

Je to tato bezpříkladná ukázka Boží lásky, která dělá z Křesťanství to co je... Je tolik aspektů našeho života v Kristu,  které dělají Křesťanství unikátním. Mezi těmi nejnádhernějšími je  vztah, který každý Křesťan má prožívat se samotným Kristem, intimní  vztah, který se nedá srovnat s žádným náboženstvím, ale je životně  důležitý pro toho, kdo je Křesťanem. Jako kontrast: pro Buddhistu  mít osobní vztah s Buddhou není ani možný, ani potřebný. Jakákoliv  praxe Islámu neutrpí újmu proto, že Mohamed leží v hrobě. Není  překážkou pro kterékoliv historické náboženství skutečnost, že  jejich zakladatelé jsou mrtví.

Ne tak s Křesťanstvím: Pakliže Ježíš Kristus dnes nežije, není ani Křesťanství, protože On je vše, co Křesťanství nabízí! Křesťanství není masové náboženství ale osobní vztah. A v srdci tohoto vztahu je fakt tak ohromující, že většina Křesťanů, včetně těch kteří znají Krista po mnoho let, zřídka kdy ten vztah  prožívají v plné radosti. Není to proto že bychom tomu nevěřili intelektem, ale že to shledáváme tak nádherným, než abychom přijali jeho plný dopad do našeho, okamžik-za-okamžikem denního života.

Jsme jako jednoduchá venkovská dívka z chudé rodiny, o kterou se uchází nejkrásnější, nejbohatší, nejmocnější, nejinteligentnější  a nejžádoucnější muž, který kdy žil. Ona se raduje z věcí, které od něj dostává, ale není schopná se mu plně oddat, protože to shledává  příliš nepravděpodobným že by "ON", se všemi těmi krásnými děvčaty všude kolem - skutečně miloval právě ji. A potom - opustit to tak známé okolí svého dětství - přátele, rodinu se vším, co tak dobře znala a milovala - odejít někam daleko s tím, který se zdá, že ji  opravdu miluje, stát se částí jiného světa - tak cizího a zcela  nepochopitelného - to všechno je na ní příliš mnoho!

Někteří z nás jsme jako děti zpívávali "Jesus loves me, this I know, for my Bible tells me so".. a nacházeli jakýsi dětský  komfort v tomto ujištění. Nikdy jsme ale v této lásce nematurovali, protože nás to nikdo neučil! Mezitím, další lásky vešly do našeho života a dostaly přednost před naší láskou k Bohu. Ve svém  klasickém díle Augustin prohlašuje, že člověk se zaměřil na zemi a ztratil svou vizi "Města Božího" , protože "chybný žebříček lásek "já" zabralo místo Boha: "Tato dvě města byla vytvořena dvěmi láskami: To pozemské láskou k sobě a v pohrdání Bohem, to nebeské láskou k Bohu a pohrdáním sám sebou. (Augustine, "City of God").

Abychom se ujistili, stále ještě občas čteme kapitolu lásky a  s radostí zpíváme (někdy i s opravdovým nadšením) "Boží láska je  větší, než jazyk či pero může vyjádřit".. Ale my už nejsme děti,  a tak ten jednoduchý fakt "Jesus loves me", tak nějak ztratil tu  sílu. Ne snad proto, že by to bylo intelektuálně mělké, ale protože  jeho hlubší význam - který jen mlhavě vnímáme - je spirituálně  a emociálně příliš nádherný...

Právě tak jako ta vesnická dívka, každý z nás to shledává velmi těžkým věřit, že Ježíš nás skutečně miluje. Zatím co nás těší  Jeho požehnání, shledáváme velmi obtížným stát se intimním s našim nebeským Nápadníkem, protože se zdá být dost nepřístojné, aby Pán vesmíru si nás "namlouval". Skutečnost, že miluje každého a že my jsme v Jeho velké lásce zahrnutí, se dá intelektuálně přijmout ale že si vybral - osobně - právě mně jako objekt své lásky - je příliš nádherné! Moje reakce je strašně ubohá v porovnání k lásce, kterou On pro mně má.... A tak podstata křesťanského života - jeho pravý zdroj radosti, jistoty a síly - schází ve většině toho co se nazývá křesťanským. Dovedeme být velmi - velmi fundamentální, evangeličtí, bibličtí a přesto si neuvědomit, že srdce naší víry schází. A ten smutný fakt je vidět, když představujeme Krista světu. 

LÁSKA - SRDCE EVANGELIA.

Bohužel, jak už jsme viděli, církev, se už brzy ve své historii vzdálila od základních prvků víry tak, že osobní vztah s Kristem ztratil svou důležitost i význam. Nakonec byl dokonce odepřen těm, kteří jej potřebovali. Odepřen těmi, kteří tvrdili že Ho reprezentují. Kristus praví: "Přijďte ke mně, Já jsem  Dveře...cesta, pravda život"... Avšak církev počala tvrdit že ona je tou cestou ke spáse a zvala svět k sobě namísto k Tomu, o kom  Petr říká: "V nikom jiném není spása, neboť není jiného jména, daného lidem, skrze které by jste mohli být spaseni". Skutky  4:12... Nejenom pro Katolíky, ale také pro mnoho Protestantů se členství v kostele stalo náhražkou za skutečný spásonosný vztah s Kristem. Zatím co Reformace odmítla mnoho herezí, nedotkla se ani trochu "nábožnictví". Z tohoto základu formulek vyrostl v dnešním Protestantismu vztah lásky a pocty zaměřený na pastory a jiné autority namísto vůči Ježíši Kristu. Láska, kterou by Nevěsta k Ženichovi měla mít, jestliže zcela nechybí, je velmi malá ....

Láska k Bohu vytváří lásku k druhým a tak zajišťuje jedinou pravou motivaci pro splnění Velkého Poslání. V rozšiřování Kristova  evangelia jsme vlastně posly Boží lásky, kterou ukazujeme a sdílíme  se světem. Když vychováváme učedníky, přivádíme další lidi do láskyplného vztahu s Ním. Nezveme je zpět pod Zákon, ale do svobody  Boží milosti. Láska je tím faktorem který nás motivuje, abychom  uposlechli v takové kvalitě, jakou žádný legální systém povinnosti a strachu z trestu nemůže dosáhnout! Jak Ježíš řekl svým učedníkům:

"Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje....  a kdo mě miluje, bude milován mým Otcem a zjevím mu sám sebe". .. "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude  milovat; přijdeme k němu a uděláme si u něj příbytek. Kdo mě  nemiluje, nezachovává má slova" Jan 14:21, 23-24...

Je tragedií, že tak snadno zapomínáme na nádheru a kouzlo Boží lásky - ne pouze jako zdroj radosti v našem životě a motivaci k poslušnosti, ale i ve vztahu k evangeliu samotnému. Prezentujeme na příklad pravdu Jana 3:16, jako Boží rozhodnutí ale zapomínáme že verš začíná:"Bůh tak miloval svět"... Spása lidské duše byla počata a vykonána božskou láskou. Můžeme zcela správně podávat evangelium a zůstat věrní zásadnímu obsahu o smrti, pohřbu a vzkříšení Ježíše  Krista za naše hříchy a zapomenout - a tím neříci druhým - o Božím srdci, které je vlastně srdcem celé zprávy...

Mnoho kazatelů se pokouší přesvědčit svět "Přijdi ke Kristu" tím, že začnou populární nabídkou malých odměn: Zdraví, úspěch, zlepšená společnost, dlouhý života na zemi když pravým obsahem spásy je znát Boha a podílet se na Jeho lásce a životě!!! A proto odmítnutím evangelia, odmítá člověk Boha a Jeho lásku!!! Problém člověka nespočívá v tom, že byl vyhnaný z Ráje ale že byl vyloučený z přítomnosti Boha!! To je ta velká tragedie lidstva. Ti, kteří hledají obnovení fyzických výhod Edenu, zřídit ráj bez Jeho přítomnosti, ustavit království bez Krále který by vládnul ve slávě a moci, ti všichni nechápou ani problém ani jeho řešení.

Rozdíly, které jsme se snažili ukázat v předešlých kapitolách  jsou víc než diskutabilní teologické otázky. Snažili jsme se vyvolat hlad po samém Bohu a probudit údiv, úctu i lásku, které bychom mít měli. Co Bůh tak láskyplně nabízí, je Sama Sebe, obnovení Jeho přítomnosti - už ne v pozemské zahradě, ale v Jeho nebeském domě. "Budete mě hledat a naleznete mě, když budete hledat celým srdcem".  Jeremiáš 29:13.. To je Jeho slib. Namísto toho se v církvích hledají metody, techniky a způsoby jak od Něho něco dostat. Je to hledání daru namísto Dárce!

TAJEMSTVÍ POSLUŠNOSTI A RADOSTI.

Pamatuji se velmi dobře že, jako mladý Křesťan jsem se  domníval že Židům 11:6 "Kdo přichází k Bohu musí věřit že Bůh je, a že odměňuje ty, kteří Ho hledají", je takovým klíčem jak dostat od Boha různé věci. Nějak jsem ztratil podstatu té zprávy: Namísto věcí a úspěchu, jsem měl - hledat Boha! A je to tam tak jasně napsané:"kteří Ho pilně hledají..." .....Člověk, který opravdu hledá Boha se nespokojí s jakoukoliv menší cenou. Kdo má touhu po samém Bohu, bude považovat za špatný obchod, kdyby místo Něj obdržel nějaké světské bohatství. Jistě, Bůh nás může obdarovat pozemským požehnáním, abychom jej použili pro Jeho slávu, ale to vše jsou jen maličké odměny, které jak Ježíš říká budou přidány těm "kteří nejprve hledají království Boží a Jeho spravedlnost"... Matouš 6:33..

Poznat Boha a pocítit Jeho lásku je ta veliká vize která by  měla chytit naše srdce ale která se nedostává už časně v  křesťanském životě. Jeden důvod je zcela zřejmý. Reakce na první  uvědomění si Boží lásky, je domněnka že On nás miluje proto, že  jsme milování hodní, že něco v nás Boha přitahuje. Tak nejsme  schopní ocenit kouzlo lásky která nás miluje ne proto že my - ale  navzdory tomu jací jsme! C.S.Lewis vyjádřil boj našeho pyšného  srdce tak dobře:

Jak říká Bunyon, když popisuje svou první domělou konverzi "Myslel jsem si, že nebylo v celé Anglii člověka, který by Ho více potěšil než já"... Když se dostaneme z tohoto stádia, jako další nabídneme Bohu naší pokoru, aby ji Bůh ocenil. Tohle se Mu jistě líbit bude! když ne tohle, potom Mu ukážeme naše "moudré" poznání, že stále ještě nejsme dost pokorní. A tak: Hloubku pod hloubkou rafinovanost za rafinovaností - stále tam zůstanou naše vlastní ideje o naší atraktivnosti.... Je velmi lehké uznat - ale téměř  nemožné si uvědomit nadlouho, že my jsme jen zrcadla jejichž zář - záříme li vůbec - je zcela závislá na slunci, které svítí na nás!  Ale počkej na okamžik - my přece musíme mít - trochu - alespoň  trochu vrozeného světla! Přece nejsme jen tvorové!!

Jsem dalek toho, abych jen negativně ponižoval - to skutečné uvědomění si, že v nás není zhola nic, co by nás doporučovalo Bohu, je nádhernou startovací základnou pro pevnou důvěru v náš vztah k Němu po věčnost... Jak říká Lewis: "Předstírání, že máme v sobě něco našeho vlastního - nás držela od šťastné existence".. Důvod je  jasný: Pakliže nás Bůh miluje proto, že tak nějak si tu Jeho lásku zasluhujeme, potom v případě že bychom se změnili, mohli by jsme tu lásku ztratit! Ale miluje li nás jak říká ta nádherná pravda že "On je Láska", pro to co On sám je, potom jistota že jsme zajištěni po  věčnost - protože On se nikdy nemění! Nikdy nemusíme mít obavy ze ztráty Jeho lásky tím co uděláme nebo neuděláme!

Ale, nemáme potom licenci postavit se Mu, dělat zlo, jít svou vlastní cestou? Ano, cesta je otevřená - protože pravá láska se nevnucuje těm, které miluje! Láska, která se snaží si přisvojit není pravou láskou a nakonec ztratí vše, co si přivlastnila. Láska která dává sama sebe a nečeká nic nazpět, inspiruje tu stejnou  lásku nazpět... Proto Písmo říká: "Milujeme Ho, protože On nejdříve miloval nás"..1 Jan 4:19.. My nemáme žádnou lásku v sobě a ze sebe, jsme pouze schopní milovat láskou, kterou nám dává On a v kapacitě  kterou nám dává za ocenění Jeho lásky. A je to právě to ocenění, které v nás probouzí lásku k Němu, která roste a je nám stále více dražší...

NESTRANNOST BOŽÍ LÁSKY.

Víme-li že On nás miluje ne pro něco co v nás je, ale proto že On láska je, říká nám to něco velmi důležitého: Bůh miluje celé lidstvo stejnou láskou! Není nijaký zvláštní důvod pro to, aby nás miloval víc než ty druhé. On nedělá rozdíl mezi lidmi, nikdo není Jeho favoritem. A zde vidíme další důvod pro odmítnutí názoru že Bůh nemiluje celé lidstvo natolik, aby nechtěl v nebi každého. V člověku není podklad (všichni jsme zhřešili a všechna naše srdce jsou stejná) pro Boha některé milovat a druhé ne, právě tak, jako není v Bohu podklad, aby miloval někoho a druhého ne. Proto je nám řečeno, že "Bůh tak miloval svět, že poslal svého Syna do světa, aby svět skrze Něj mohl být spasený"... A tak chápeme, že Boží láska je pro celé lidstvo stejná a že je osobní. Boží láska není nějaký ušlechtilý princip, nějaká neměnná kosmická síla, která obklopuje humanitu v nějakém nezadržitelném procesu....

Bůh miluje každou osobu jako jednotlivce a volá všechny,  kteří budou reagovat na Jeho lásku. On touží dát nejenom požehnání ale SÁM SEBE všem těm, kteří Ho budou opravdově hledat - a upřímně pláče pro ty, kteří odmítnou Jeho i Jeho lásku. Při tom na druhé straně dovoluje Satanovi, aby si shromáždil své učedníky a postavil své falešné království - zatím co dává lidem svobodu volby aby se rozhodli, komu budou sloužit. ....Bylo by ovšem chybné se domnívat že proto že Bůh pláče a touží po naší lásce, proto, že by nás jakkoliv potřeboval!

Zde opět máme rozdíl mezi Bohem Bible a falešnými Bohy světových náboženství. Aláh Islámu je samostatná entita, který byl vždy sám a nemohl pocítit lásku nebo přátelství, dokud nestvořil jiné bytosti. Brahman Hinduismu, který je "VŠECHNO", nemůže milovat či mít přítele, protože je neosobní a vše-zahrnující. A tak zde nemůže existovat vztah "Já-Ty". Na rozdíl od nich, Bůh Israele se důsledně představuje v celé Bibli - od Genese až po Apokalypsu - jako Jednota Třech Osob. Otec Syn a Duch měli stále mezi sebou přátelství i lásku a komunikovali spolu v dokonalé harmonii, a tak nepotřebovali existenci žádné další bytosti.

My jsme ti, kteří mají potřebu - a náš problém je v tom, jak říká Augustin, že dáváme přednost menším - nebo dokonce falešným potřebám. Jestliže milujeme Boha pro to, že potřebujeme Jeho ochranu a péči, potom ztrácíme radost z milování Boha pro Něj samého! Všechno ostatní je přidané požehnání. Dokonce i vedoucí Křesťané byli podvedení tím, že přijali "žebříček potřeb", který přednesl Abraham Maslow, humanista bez Boha, jeden z otců New Age Hnutí. Maslow učil, že menší lidské potřeby, jako jídlo, oblečení, obydlí a.t.d. musí být splněné jako první. Teprve potom může přijít jakékoliv ocenění vyšších etických a spirituálních hodnot. To je kontradikce Bible, která říká "nejprve hledejte království Boží"..  a zároveň je na překážku láskyplnému vztahu, který máme mít s Kristem! A přesto Maslow svým učení otrávil církve, s dalším jedem psychologie...

 

RADOST A USPOKOJENÍ NEBE.

Co chceme od osoby kterou milujeme? Ne věci, ne dary, ale bližší spojení, více lásky, více intimního přátelství. Tím se dostaneme tam, kde dáváme sebe v touze potěšit Toho, kterého opravdu milujeme. Bylo nám řečeno, že Bůh nám dá koruny a odměny v nebi. Je vyloučeno abychom pochopili co to znamená, protože máme tak hrozně mlhavou představu o tom, jaké nebe vlastně je! Aťuž jsou ty odměny cokoliv, víme že budou vyjadřovat Jeho schválení - něco jako prohlášení že jsme, nějakou menší měrou, jak On dal  svou milost, svého Boha potěšili. Jen ta skutečnost sama o sobě je již odměnou, jakou si kdy můžeme přát a bude nás těšit na věčnost. Její očekávání by nám mělo přinést radost už zde, na zemi.

Není neobvyklé, když se Křesťan cítí pokleslý - i možná  deprimovaný. Občas cítíme, že je vyloučeno (když si uvědomíme, že On nemá žádný důvod nás milovat) aby s námi kdy mohl být spokojený. Jistě že věčnost nám přinese pocit smutku spíš, než odměny za ten náš ubohý výkon. Toužíme slyšet "Dobře, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný ..vejdi v radost svého Pána"  Matouš 25:23  ale máme obavu, že tomu tak nikdy být nemůže! Taková pokora srdce, protože odráží jednoduchou pravdu naší situace, vyjma Jeho milosti, Křesťanovi sluší - ale v těch chvílích je dobré si připomenout slova Písma:

"Proto nesuďte předčasně, dokud nepříjde Pán který osvítí  i věci skryté ve tmě a zjeví úmysly srdcí a tehdy se každému dostaneme pochvaly od Boha". 1 Korint. 4:5... Taková chvála  - nevzbudí v nás nějaký pocit potěšení z nás samých v domnění, že přece jenom v nás něco dobrého je? Pakliže ano, takový postoj by  zatemnil Boží slávu a oloupil nás o radost nebe. Co je to za radost? Nejde o to stát se něčím nebo někým, kdo by si zasloužil  chválu. Měl by to být stav úžasu, ohromení a vděčnosti z toho, že On si nás vezme k sobě a udělá z nás radost Jeho srdce...

Nikdy, nikdy nebudeme hodni nebe, nebo Jeho lásky. Nějaký pocit vlastní ceny by zničil všechno tím, že by obrátil pozornost a slávu na nás. Vždy budeme tvorové a On Stvořitel! Vždy budeme hříšníci spasení milostí a vykoupení Jeho krví, a On bude navždy naším Spasitelem. Protože nás naplnil svou láskou, naší touhou - navždy - bude vidět Ho oslaveného a chváleného se vší kapacitou, kterou On dodává. Jeho věčná radost nám bude žehnat sama od sebe!

Takový bude zázrak nebes. Možnost, že by On mohl být námi potěšen, přináší radost za hranice našeho dnešního porozumění. To že každý obdrží pochvalu od Boha neznamená, že každý bude pochválen na stejném stupni. Každý pohár bude přetékat radostí, ale některé  poháry budou hlubší než druhé. Nebude ani potřeba tyto rozdíly zaznamenat, ale i kdyby byly zřejmé, takové porovnání nebude mít vůbec žádný smysl v prostředí nebeského blaha... Vše co On je, plná nekonečnost Jeho osoby, to bude mít každý bez rozdílu...

David, který znal Boha dobře, nám prozrazuje tajemství blízkého vztahu, který on prožíval" O jedno jsem prosil Hospodina, a jen o to budu usilovat; abych v Jeho domě bydlel všechny dny, pohlížel na Jeho slávu a studoval Jeho vůli".. Žalm 27:4... Není pochyb o tom, že poznávat Boha a prožívat kouzlo Jeho lásky bylo  Davidovou touhou, jak mnoho jeho žalmů dosvědčuje: "Bože, ty jsi mým Bohem, hledám Tě za úsvitu, má duše po Tobě žízní" Žalm  63:1... I přes odmítnutí, která David prožil jak od rodiny, tak i od přátel, jeho srdce bylo naplněno radostí z Pána - radostí, která ho posilovala v době všech těch strastí..... Měl také hluboké porozumění nebe a věděl že radost, kterou částečně prožil na zemi, bude plně realizovaná v nebi. Je to očekávání nebeské radosti a intensivní rozkoše z Boží přítomnosti, které zdvihá naše naděje z této země na nebe. V jeho meditaci na Žalm 48, Augustin píše že  "v nebesích bylo slíbeno to, co na zemi hledáme"... V jiném Žalmu  David napsal: "Stezku života mi dáváš poznat; ve Tvé přítomnosti je radost, ve Tvé pravici je blaho".. (16:11).

 

VÝZVA PRO NAŠE SRDCE.

Pavel píše, že v posledních dnech budou "lidé více milovat požitky než Boha" v 2 Timoteovi 3:4.. Jaké obvinění! Jaká výzva k přezkoumání našich předností! Jak se budeme jednou stydět až si uvědomíme, že ubohé radosti tohoto světa nás oslepovaly od nekonečné a věčné radosti, kterou Bůh připravil pro ty, kteří Ho  milují... Jak špatná výměna: Nebeské za Pozemské! Už před 200 lety  William Law napsal: Až chtíče těla dojdou k poslednímu dnu, a pýcha života bude mít jen mrtvé tělo za příbytek, pak lidská duše pozná že nic nevlastní a ani nemůže prohlásit "Udělám to", "To je mé".  Potom všechno co člověk má či dělá, bude buď Boží sláva v něm manifestovaná, nebo síla pekla vlastnící jeho duši. Čas, kdy si člověk hraje se slovíčky, honí se za postavením, a baví se hloupými  hračkami marnivého světa nebudou trvat déle, než on je schopný jíst a pít s tvory tohoto světa. Až ten čas přijde, musí se vzdát všech pokladů a poct jak pravil Šalamoun: "Marnost nad marnost"....

Zaznamenali jsme Janův slib, že naděje Kristova návratu má očistný vliv na ty, kteří se těší. Čistota srdce je potřebná,  máme-li vidět Boha (Matouš 5:8). Ježíš se zdál klást na to velký  důraz, když varoval: "Když si však špatný služebník řekne "Můj pán nepřichází", Matouš 24:48. Stojí za zamyšlení to, že náš Pán spojuje špatnost v radosti nad myšlenkou, že Jeho návrat bude opožděný - zatím co spravedlnost je vytvářená radostným očekáváním  Jeho návratu.

Zcela jistě nám ukazuje důležitost pevné naděje v Jeho iminentní návrat za kterou, jak učí Pavel, se dostane "koruna spravedlnosti". 2 Timoteovi 4:8. A opět je zde implikace že netěšit se na Jeho příchod, otevírá cestu zlu do našeho nitra. Ukazuje to nedostatek lásky ke Kristu a příliš lásky k naším sobeckým ambicím, které by Jeho návrat jistě přerušil. Je třeba požádat Pána, aby prozkoumal naše srdce v tomto směru.

Existují nějaké věci které chceme dokončit, místa, která bychom chtěli ještě navštívit, a dokonce i - vítězství přivést lidi ke Kristu, která jsou pro nás důležitější, než být vytrženi z této planety a žít v nekonečné přítomnosti Krista? Je to postoj našeho srdce, který dělá ten rozdíl! "Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, potom jsme nejubožejší ze všech lidí" prohlašuje Pavel  v 1 Korint. 15:19.

Křesťan který je plný radosti, vložil svou naději na nebe. On nežije pro tento svět a dělá oběti, aby potěšil svého Pána a aby si mohl být jistý tím, že jednou v nebi uslyší to své "dobře jsi udělal"... Bible je plná příkladů těch kteří, aby potěšili Boha, se otočili zády k pozemským odměnám a poctám. Ti budou mít po celou věčnost potěšení z toho, že tak učinili.

Tak zní zpráva z dopisu Židům kapitola 11, kde dostáváme seznam hrdinů a hrdinek víry a je nám řečeno o jejich hrdinských  činech. Nejnápadnější charakteristika každého na tom seznamu je  skutečnost, že jejich finální naděje byla v nebe. Když byli donuceni udělat volbu, zvolili nebe. Bůh není dlužníkem nikoho!  Představa kterou někteří lidé mají, že utrpení pro Krista a odmítnutí všeho abychom potěšili Boha, je karikatura kterou nakreslil sám Satan. Pravda, žádný kdo umírá, nelituje že přišel o nějaké světské radovánky, poklady či pocty tím že sloužil Bohu. A jak by mohli ti, kteří ztratili vše, byli mučeni, zavřeni a i zabiti, litovat skutečnosti, že na ně čeká věčná odměna?

Pavel připomíná: "Mám za to, že utrpení naší doby není zcela  nic v přirovnání k slávě, která bude skrze nás manifestovaná.

 Římanům 8:18.

Protože naše malé útrapy, které trvají po okamžik, vytvářejí

v nás mnohem větší váhu věčné slávy"...2 Korint. 4:17..

Mojžíš viděl věčnou nebeskou perspektivu po celý svůj život a proto "odmítl být synem dcery faraóna" a raději se rozhodl pro útrapy společně se svým lidem raději, než pro bohatství a moc na dvoře faraóna. Nikdy ho nenapadlo, že by to měl ještě nějaký čas vydržet, než se posadí na egyptský trůn a tak získá nejlepší způsob jak "rekonstruovat" egyptskou společnost a kulturu do zbožné formy!  "Kristovo pohanění pokládal za větší bohatství, než všechny poklady  Egypta, protože upíral svou mysl k budoucí odplatě". Židům 11:26..

LÁSKA - ZÁVAZEK NA VĚČNOST.

Víme, že - jako Jeho nevěsta bychom měli toužit být v Jeho  přítomnosti a je nám líto, že se netěšíme na Jeho příchod tak, jak bychom měli. Jak probudit naší lásku k Němu? Za prvé si musímě uvědomit, že láska není jen sentimentální pocit který nás chytí bez naší kontroly. Manželství se rozpadají mezi mnoha Křesťany, protože manžel či manželka tvrdí že už toho druhého "nemiluje" a nebo že se "zamilovali" do někoho jiného. TO NENÍ LÁSKA ALE PADĚLEK VYROBENÝ V HOLLYWOODU!!! Láska v sobě zahrnuje neotřesitelný závazek jednoho k druhému a to znamená nejenom emoce, ale AKT VŮLE - jehož možnost  Kalvínismus popírá. Kristus je náš příklad a manželé mají milovat své ženy tak, jako On miloval Církev. Manželství po příkladu Ježíše Krista nebude jenom samý svátek a sluníčko, ale může právě tak zahrnovat občas dávku zloby, nenávisti a nepochopení, které oplácíme láskou. To je přesně jak to udělal Kristus a to je ten druh lásky který mají mít manželé jeden pro druhého...

Nejenom že láska vyžaduje věrný závazek ale je to závazek ve smyslu Božího příkazu: Budeš milovat Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí a svého bližního jako sebe samého". Jistě, láska zahrnuje hluboké city, ale je to v prvé řadě uposlechnutí Božího příkazu! Chce to ochotu nechat Boha vyjádřit svou lásku skrze nás. Kristus se nám zavázal na věčnost a očekává  od nás to stejné. A tak nemilujeme-li naše partnery v manželství, nemáme ani tu pravou lásku k Bohu, ať už to prohlašujeme jakkoliv  hlasitě. Další důvod proč se těšíme na Jeho příchod je, že chceme  vidět, jak náš Spasitel bude plně oslavený na této zemi, kde dříve  nalezl pouze odmítnutí, opovržení, posměch... Srdce těch kteří  milují Krista, truchlí když vidí jak tento svět, zaslepený pýchou  jde za svou vidinou plastické utopie v dokonalém odmítnutí Toho,  kdo touží zachránit každého z věčnosti hrůzy, kterou na sebe  přinášejí. Milujeme-li Krista, chceme Ho vidět v plné poctě  a slávě, které si zaslouží.

Náš vztah s Kristem bude navždy dokonalá láska. Až Ho  uvidíme, víra a naděje ustoupí a dá místo zraku. Ale láska,  dokonalá láska vydrží s námi navždy.... On si přeje být v naší přítomnosti mnohem více, než my jsme schopní toužit po Jeho. A protože On si získal naše city, my budeme věčně svázáni naší láskou  k Němu - láskou která nejenom plyne k nám od Boha, ale která se od nás k Němu - skrze naše očištěná srdce - vrací v čistotě a lásce. A to bude Jeho věčný dar.

Znamení že Jeho návrat je blízký, jsou všude kolem nás jako nikdy před tím. Spící církev může být velmi brzy probuzená voláním, o kterém Kristus hovořil v podobenství, které je velmi obtížné pochopit, ale které se může splnit každým dnem:

 "Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly.  Uprostřed noci se rozlehl pokřik "Ženich je tu, pojďme mu naproti!"

 Matouš 25:5-6..

 

 Konec .

 

2.11.1997...12:08:34...