SYSTEMATICKÉ PRONÁSLEDOVÁNÍ ZAČALO NERONEM.

 Hněv Státu proti Křesťanům byl poprvé systematicky nařízen,  když Nero potřeboval někoho, na koho by svedl Velký Požár Říma  v roce AD. 54. Zrodila se domněnka (možná mylná), že oheň nařídil  sám Nero. Jedním z mála očitých svědků té doby, byl historik Tacitus již od počátku rozvážně naplánovaného pronásledování  Křesťanů za římských císařů.

Tacitus napsal několik zajímavých poznámek v jeho "Annals and  Histories": Ale ani lidskou pomocí, ani usmiřováním bohů se nedala  zahladit zlá pověst, že požár byl založen na rozkaz. Aby tedy  potlačil tu pověst, Nero nastrčil jako viníky a potrestal  nejvybranějšími tresty ty, jež lid pro neřestný život nenáviděl  a nazýval je "Chrestiani". Původcem toho jména Kristus, byl za  vlády Tiberiovy prokurátorem Pontiem Pilatem popraven. Tato zhoubná  pověra byla sice na čas utlumena, ale znovu propukla nejen v Judei,  kolébce toho zla, ale i v Římě, kde se všechny ohavnosti nebo  hanebnosti shromažďují, a nalézají hojně ctitelů. Byli tedy  nejdříve pochytáni ti, kteří se přiznávali, později však na jejich  udání jich bylo převeliké množství usvědčeno, ne tak ze zločinu žhářství, jako spíše z nenávisti k lidskému pokolení.

 A ještě když umírali, tropili si z nich posměch tak, že  jsouce pokryti kožemi divokých zvířat, byli rváni od psů a tak  hynuli, nebo byli přibiti na kříže nebo určeni k plamenům, a když  se setmělo, byli páleni k nočnímu osvětlení. Nero propůjčil k tomu  divadlu své sady a pořádal hry v cirku, při nichž se v obleku  vozataje míchal mezi lid nebo stál na voze. Proto, třebaže šlo  o viníky, zasloužející nejvyšších trestů, vzmáhala se utrpnost  s nimi, protože byli utráceni ne ve veřejném zájmu, ale pro  ukrutnost jediného člověka....

  Přesto že okamžitá persekuce, zplozená z falešného obvinění  císaře Nera se týkala pouze Říma a nakonec polevila, faktem  zůstává, že se odehrál precedent, který usnadnil pozdější opakování  (W.H.C.Frend, "The Rise of Christianity", 1984). Falešná obvinění  která vznikla pod perzekucí, sloužila k dalšímu prohloubení  podezření. Není proto překvapující že když se objevily mlhavé  zprávy o křesťanské víře v "univerzální lásku" a o oslavování  eucharistu, byly tyto překrouceny do pomluv o incestu  a kanibalismu... Tato nepřátelská nálada proti Křesťanům byla vždy  okamžitě k dostání, když bylo zapotřebí se zalichotit autoritám,  nebo se osobně pomstít individuálním Křesťanům...

  Vytrvalejší, více promyšlený a zdánlivě logický základ pro  perzekuci se zrodil za vlády Domitiána (AD 81-96), persekuce, která  je popsána v Tacitových písemnostech. Politický řečník a později  Prokonsul v Asii, Tacitus si uchoval život a i úřad tím, že držel  jazyk za zuby během teroru Domitiánovy vlády, vyjma chvil, kdy  císař požadoval pochlebování... Zatím co Křesťané byli pod přímou  speciální perzekucí, vlastně každý žil ve strachu z císařových  rozmarů a hněvu. Stylem, který připomíná komunistické vlády naší  doby, Tacitus píše, jak důvěra a přátelství byly zničeny  přítomností neznámých udavačů všude. "Měli jsme přijít o paměť tak  jako o hlas - kdyby bylo snadnější zapomenout než mlčet", napsal po  vítaném zavraždění Domitiána v r. 96. To dodalo možnost vypsat vše,  co se odehrálo a co zůstalo v paměti...

 Mnohem chtivější přijmout božské přívlastky než jeho  předchůdci, Domitián o sobě mluvil jako o "Pánu a Bohu". Tradiční  přísaha věrnosti "při věrnosti génia (strážném duchu) císaře  " společně s uctíváním císařova obrazu, byl přísný požadavek pro  zkoušku loyality, kterou svědomitý Křesťan považoval za rouhání a  tudíž odmítl... Někteří se dokonce domnívali, že Domitián byl tím  předpovězeným Antikristem. Dopis od Plínia Mladšího, guvernéra  Bithynie císaři Trojanovi popisuje zkoušku, kterou si vymyslel, jak  rozhodnout, zda obviněný Křesťanem je nebo ne:

 Ti, kteří popřou, že jsou, nebo že kdy byli Křesťany, a budou  opakovat předepsané vzývání bohů, nabídnou bohům dary s vínem a  zapálí kadidlo před vaším obrazem, který jsem nechal přinést pro  tento účel zároveň s obrazy bohů, a kteří nakonec Krista proklejí  - něco, jak se říká, žádný pravý Křesťan neučiní, takové potom  propustím. (Colman J.Barry, "Reading In Church History", 1960).  Výbuchy násilí proti Křesťanům během druhého století vedly  k mučednické smrti křesťanských vůdců jako byl Ignatius z Antiochu,  Polycarp ze Smyrny, nebo Justin Martyr. Vzrůstající pronásledování  pomáhalo zesilovat pocit cizince a poutníka na této Zemi. Křesťané,  i když dočasně žili na Zemi, byli ve skutečnosti občany nebe..

 Nenávist, kterou Křesťané denně cítili, zesílila jejich  ztotožnění se s Kristem, v tom, že On trpěl a byl nenáviděn. Kromě  toho pronásledování pomohlo očistit Církev tím, že se nakonec  skládala pouze z těch, kteří skutečně Krista znali a milovali.  Příslušnost k Církvi té doby znamenala možnost ztráty všeho  a získání (v tomto životě) ničeho! Ti, pro které láska k Bohu, Jeho  pravdě a k věčnému životu neměla cenu hanby, opovržení, věznění,  mučení a smrti - takoví by jistě nestáli o to, aby je někdo nazýval  Křesťany!

 

 CIZINCI NA ZEMI - OBČANÉ NEBE.

 Příklad čistého života a neochvějné věrnosti Kristovi i před  tváří smrti či mučení, se nakonec ukázalo být inspirací, která  přivedla další hledače pravdy do "stáda". Tertulián to popisuje  jeho známou větou: "Krev mučedníků je semenem Církve". Připomíná  svým pohanským protivníkům:"Den za dnem pláčete nad stále se  zvětšujícím počtem Křesťanů. Stále si stěžujete, že váš stát je  plný Křesťanů" (Tertulián, "To the Nations). ..Následující řádky,  které napsal vedoucí kongregace té doby, jak se Křesťané druhého  století - i když jejich počet stále vzrůstal - viděli ve vztahu  k pohanské společnosti. Je to sotva pohled těch, kteří mají za cíl  převzít svět:

 Zatím co žijí v řeckých či barbarských městech, podle jejich  osudu a následují zvyky země jak v jídle tak i v oděvech, přesto  občanství, které dávají tak zřetelně najevo, je nádherné  a i podivné. Žijí sice v zemích svého zrodu, ale jako někdo, kdo  pouze prochází ...snáší úděl cizinců. Existují zde v těle, ale  podle těla nežijí. Tráví svou existenci na zemi, ale jejich  občanství je v nebi... Dodržují ustavené zákony, a ve svých  životech tyto zákony ještě předčí. Milují všechny lidi a - jsou  pronásledováni všemi... (Epistle of Diognetus).

 Dokonce i bez pronásledování byl zaručen křesťanský princip  "separace" biblickým standardem čistého života, který si udržovali  i uprostřed vyloženého pohanství. Jak jeden historik vysvětluje:  Tertulián požadoval, aby se Křesťané drželi odděleni od nečistoty  modloslužebné korupce světa. Nesmí navštěvovat surová veřejná  vystoupení ...nesmí sloužit v armádě, civilní službě - ani dokonce  ve školství. Křesťan by si neměl vydělávat na živobytí čímkoliv, co  by - i vzdálené sloužilo modloslužebnictví. (H.Chadwick, "The Early  Church", 1967). První Křesťané - kteří by naprosto jistě shledali  dnes všeobecně přijímané standardy Křesťanství za skandální - byli  velmi opatrní aby se přesně drželi toho, co jim Kristus řekl: "být  ve světě ale nebýt ze světa, protože jsou z tohoto světa Bohem  vybráni"...

 Pronásledování sloužilo k zřetelnému rozdělení mezi Křesťany,  kteří o tento svět zájem neměli, a zbytkem světa, pro který tento  svět byl vším... Nebylo možné nazývat se Křesťanem a - žít tak jako  žije svět! Pouze ti, kteří se opravdu tohoto světa vzdali budou  ochotni podstoupit mučení a i smrt spíše, než by zapřeli svého  Spasitele a Pána. Na druhé straně "Křesťané", kteří už jako svět  žili, již Krista vlastně zapřeli, a je nepravděpodobné, že by  nalezli odvahu před katem, když ji neměli ve chvíli svodu  popularity a bohatství tohoto světa ...

Navzdory jejich poslušnosti ke stávajícím zákonům, křesťanský  koncept "cizinců a poutníků" na tomto světě, pouze zvyšoval  podezření, že nejsou tak plně zaměřeni na blaho Říma. Ten silný  pocit odcizení od zbytku společnosti, byl v určitém smyslu  podvratný - něco, čemu nepolitičtí Křesťané zcela nerozuměli a co  v žádném případě také nezamýšleli..... Paradox Církve se nacházel  ve skutečnosti, že ačkoliv to bylo revoluční náboženské hnutí,  přesto zůstalo bez jakékoli vědomé politické ideologie. Mířilo na  celou společnost všech sociálních vrstev - a na druhé straně zde  byla jasná charakteristika totálního nezájmu o jakoukoliv moc  v tomto světě ...A přesto: Tato nepolitická a pacifistická obec  měla ve své moci transformovat sociální a politický řád Impéria!

 

 PESIMISMUS A NADĚJE.

 To, co dnes někteří vnímají jako "revoluční" povahu evangelia,  která by mohla být použita jako faktor při převzetí společnosti pro  Krista, to nemělo žádnou přitažlivost pro první Křesťany. Jejich  srdce byla zaměřena na slíbený, bezprostřední příchod jejich Pána.  Heslo: "Změnit svět" - tím méně ovládnout svět - nemělo pro ně  žádný smysl v tomto kontextu.... Před-Milenialismus byl  převládajícím pohledem Církve po dobu nejméně třech století; víra,  že právě tak jako Kristus musí zřídit své Království "uvnitř", to  znamená vládnout v srdcích - tak musí i jednou osobně vládnout nad  mileniálním královstvím. Kristův návrat byl očekáván každým  okamžikem. Očekáván, že se vrátí a zřídí vládu spravedlnosti a míru  a že bude vládnout viditelně z Jerusaléma po tisíc let, jak píše  Apokalypsa 20. Všichni ranní Otcové Církve, jako Irenaeus,  Tertulián, Justim Martyr, Hippolytus a další, byli nekompromisní  před-milenialisté, a před-Milenialismus byl nepopíratelnou teologií  Sjezdu v Niacei (Council of Niacea, AD 325).

 Na příklad ve druhém století, Justin Martyr argumentuje s  pomocí Bible, že "Mesiáš má dva příchody. Jednou přišel v pokoře ,  slabosti, odmítnutí a ukřižování, jak některé verše Písma  předpovídaly. A On se musí vrátit ještě jednou "v majestátu, moci  a soudu", jak předpovídají jiné verše Bible. Justin nevěřil, že se  Druhý Příchod už odehrál v AD.70, ale že je to vzdálená událost  v budoucnosti, která zároveň zahrnuje tisíciletou vládu Ježíše  Krista z Jeho trůnu v Jerusalémě.... Jak J.N.D. Kelly, jeden  z nejpřednějších autorit na víru ranné Církve připomíná, že  "mileniální", jinak "chiliastická" doktrína, jasně převládala  u prvních Křesťanů.(Kelly, "Doctrines")..... Navzdory tomu všemu,  vedoucí Reconstructionalisté tvrdí, že "ortodoxní Křesťanství bylo  vždy post-mileniální a amileniální... kteří jsou vlastně to stejné  až na to, že °postmilenialisté° věří, že svět bude konvertovaný  a °amilenialisté° to nevěří". (David Chilton,"Days of Vengeance: An  Exposition of the Book of Revelation", 1987).

 Tito lidé jdou tak daleko, že vyhlašují před-milenialismus  herezí, která se prý vyvinula v pozdější historii Křesťanství.  (R.J. Rushdoony, "Thy Kingdom Come: "Studies in Daniel and  Revelation", 1970)..... Taková tvrzení jsou prohlašována s učenou  arogancí, ale bez jakékoliv biblické či historické podpory. Ve  skutečnosti, žádný opravdový znalec ranné historie Křesťanství  nesouhlasí s jejich tvrzením, - kromě několika Katolíků, kteří tak  činí ze zřejmých důvodů..

 Dokonce i Daniel Whitby, který je uznávaný jako "otec  post-milenialismu (kolem 1700), připouští že ranná Církev, až do  Sněmu v Nicaei (AD 325), se držela pre-milenialismu (Ice & House,  "Dominion"). V knize "Dominon Theology: Blessing or Curse?", Wayne  House a Thomas Ice věnovali celou kapitolu milenialismu. Jejich  studie je doporučena těm, kteří chtějí tento problém prostudovat  hlouběji...

 Během prvních tří století byla velmi rozšířená víra, že konec  je blízko - pro některá "znamení", která se všude množila.  Předtucha Kristova bezprostředního návratu se zdála být oprávněná  nejenom podle příkazů Bible, ale také podle zvyšující se perzekuce  a rouhání namířené proti Kristovi římským státem. Jaká ještě  jasnější znamení by kdo chtěl?

 Pravděpodobně někdy mezi AD 70 a 130 ohlašovala "Epištola  Barnabáše": Přišel čas, kdy všechno, včetně toho Zlého, bude  zničeno... čas, kdy Jeho Milovaný si pospíší a přijde si pro své  dědictví. A proto bděme v tyto poslední dny".(Epistle of Barnabas).  "Toto je poslední doba", píše St.Ignatius na počátku druhého  století. V první polovině čtvrtého století St, Anthony prohlásil že  "Arianismus je poslední herezí, a předchůdcem Antikrista". (Life of  St. Anthony"). Během historie Křesťané dělali podobná prohlášení,  což sloužilo pouze k zvyšování skepticismu ohledně Rapture...

 V době, kdy tato kniha jde do tisku roste počet těch, kteří  prohlašují - někteří dokonce s dogmatickou jistotou - že Kristus se  pro svou Nevěstu vrátí během roku 1988 (opět 1948 + 40 !),  nejpravděpodobněji na poslední den židovského Svátku Trubek, někdy  v září! Samozřejmě, toto vyvolalo další zklamání těch, kteří  očekávají Rapture a další:"neříkal jsem to?" od jejích kritiků.  Přes to všechno není nic "vadného" v tom, když se někdo snaží  odhadnout, kdy Rapture přijde. Jak jinak bychom mohli brát vážně  "znamení" Jeho Návratu, které nám dal nejenom Ježíš, ale také Jeho  učedníci?

 Od poloviny třetího století se zdálo, že jelikož se Kristus  ještě nevrátil, je zapotřebí najít nový výklad veršů, které o tomto  námětu jednají. Dále zde byla potřeba opravit zmatek, který byl  vyvolaný potulnou sektou Montanistů. Lidé uvěřili jejich proroctví  a opustili domy, rodiny, zaměstnání a putovali na poušť, kam se  - údajně - měl vrátit Kristus.(Frend, "Christianity")... Výsledkem  toho všeobecného zklamání, počal růst amilenialismu, během poloviny  třetího století.

 Amilenialisté popírali Kristův návrat a Jeho vládu nad  pozemským království. Nebe bylo stále nadějí - ale trochu  vzdálenější. Amilenialismus ospravedlnil pozemské impérium, které  církevní autority nadšeně budovaly - už od doby Konstantina. To je  ten sen, který je oživován v protestantském světě - jak Gary North  vysvětluje: "přeměnit naší odpadlou civilizaci na Boží království".  Tento "sen" mezi Protestanty representuje další "odkaz"  Katolicismu, který Reformace neodstranila...

 

 VELKÁ PERZEKUCE A ROSTOUCÍ APOSTASIE.

 Pronásledování třetího století bylo mnohem tvrdší, než ta  předešlá. Clement píše o "opékání, napichování na kůly, a sekání  hlav" Křesťanů v Alexandrii těsně před tím, než on sám uprchnul  z Alexandrie v r. 203. (Clement, "Miscelanies"). Perzekuce  přicházely ve vlnách, mezi kterými byla období relativní tolerance.  Toto násilí nepostihlo pouze Křesťany, ale vládlo nad celým  Impériem, které pomalu pohlcovalo. Philip Hughes píše: Mezi Markem  Aureliem a Deciem (180-250) zaznamenává historie jména 16  imperátorů, ze kterých pouze jeden neskončil násilnou smrtí.  V rozmezí třiceti let mezi Deciem a Diokleciánem (251-284) bylo  dalších jedenáct vládců - ani jeden nezemřel na posteli. Bitevní  pole z nich možná polovinu zabilo - zbytek byl zavražděn - ať už  vojskem, které je zvolilo, nebo vojáky jejich rivalů. Přesto že  Gallienus vládnul po celých osm let, během té doby bylo zvoleno  devatenáct různých "císařů" různými armádami. (Philip Hughes,  "History of the Church", 1983).

 A stále víc a víc: Kdykoliv, v dobách krizí, kdy se samotné  Impérium ocitlo v nebezpečí, zdálo se užitečné, aby vláda měla více  kontroly nad podanými. Tento rozvíjející se totalitární systém  vytvořil pohanský pohled na vládce jako na boha, tím více  přesvědčivým. Loyalita k tradičním pohanským kultům - včetně kultu  vládce - se stala určitou formou vlastenectví. Jak vysvětluje  Hughes: uprostřed zmatků opakovaných občanských válek a tlaku na  Impérium, zapříčiněný politickým a sociálním vřením "staré rodné  náboženství" bylo po staletí jediným společným výrazem "národního  uvědomění". ( Hughes, "History of the Church", 1983). Křesťanské  odmítnutí těchto kultů se stalo, základem pro obvinění ze zrady  a rozpoutávalo všeobecnou nenávist, proti této "nevlastenecké"  menšině.

 Růst Křesťanství, které proniklo do každého koutu Impéria, a  pravděpodobně obnášelo asi tak deset procent obyvatelstva, se  ukazoval stále větším nebezpečím, než jak se zdálo dříve. Postrašen  skutečností, že "pohanské chrámy byly hromadně opouštěny  a křesťanské kostely rostly jako houby po dešti, (W.Byron Forbush,  editoriál k "Fox°s Book of Martyrs", 1962) nový císař Decius AD  250, vynalezl mnohem účinnější systém pro identifikaci Křesťanů.  Mezi těmi, kteří byli umučení v této vlně persekuce byli: biskupové  z Říma, Antiochu a Jerusaléma spolu s tisíci dalších, včetně sedmi  císařových vojáků, kteří odmítli bohům obětovat. (Fox°s Book).

 Naděje na nebe dávala mučedníkům odvahu. Věřili, že "život je  Kristus a zemřít je zisk", protože si byli skálopevně jisti, že  "být z těla, znamená být s Kristem" - s Tím, který jim dal věčný  život a na jehož přítomnost se těšili. Rapture nebyla vnímána jako  útěk od utrpení která byli ochotni snášet, ale jako radostný  prospekt uchvácení a setkání se se Spasitelem, kterého milovali až  k smrti... Ani jedno město, ani jedna vesnice neunikla" informuje  Hughes, "ale císařovým úmyslem nebylo ani tak zničení Křesťanů,  jako jejich obrácení se zpět ke starému náboženství, skrze dlouhé  procesy, opakované výslechy a používání všech mučících prostředků v  naději na zlomení odporu". Dále popisuje Chadwick: Decius  požadoval, aby každý vlastnil potvrzení (libellus) o tom, že  obětoval bohům před speciální komisí. Tyto certifikáty byly úmyslný  pokus pochytit všechny a byl to - prozatím - ten největší útok,  který Církev zažila. Zvláště mezi těmi kteří měli nějaký majetek,  počet apostatů (těch, kteří popřeli svou víru aby si zachránili  životy) byl velmi značný... (H.Chadwich, "The Early Church").

 Perzekuce, která následovala po krátkém oddechu, byla řízena  císařem Valeriánem (253-260), šla ještě dál za požadavek přísahy  loyality k tradičním bohům. Zakazovala jakékoliv křesťanské  uctívání a speciálně se zamířila na popravy vůdců v kongregacích.  Pravě tak, mezi řadovými Křesťany byly obrovské ztráty. Ale to  nejhorší na ně ještě čekalo!... Velká Perzekuce, jak byla později  nazvána, začala v roce AD 303 za císaře Diokleciána a jeho  spoluvládce Galeria.

 Bylo to něco jako utrpení Křesťanů pod vládou komunistů v tomto století. Všechny Bible měly být odevzdány, všechny kostely  měly být zničené, jakékoliv křesťanské uctívání zakázané, kněžstvo  uvězněno, a všichni občané Impéria měli obětovat pohanským bohům pod trestem smrti. Nelidskost této persekuce závisela od horlivosti  místních autorit ale v jednom případě, v Phrygii, kde byla celá  populace křesťanská, jedno celé město bylo totálně vyvražděno.  (Hughes, "History").

 V některých oblastech, když měli pouze dvě možnosti  - odpadlictví nebo smrt - většina těch, kteří se prohlašovali za  Křesťany, popřela svou víru. Mnozí se omlouvali tím že to byla  vlastně jen "formalita" přijmutí certifikátu od magistrátu, který věděl že oni vlastně bohům nikdy neobětovali, a že to byla pouze rozumná účelovost. Trauma, které prožívali Křesťané během těchto perzekucí vedlo k mnoha neshodám, jak jednat s těmi, kteří "technicky" či opravdu zapřeli svou víru nebo spolupracovali v jakémkoliv směru s autoritami, a chtěli se později vrátit do kongregace. Tento problém byl tak kontroverzní, že nakonec se vytvořily v Římě dvě skupiny, každá se svým biskupem!

KONSTANTIN A CÍRKEV VÍTĚZNÁ.

 Na vrcholu té nejnebezpečnější perzekuce přišlo osvobození z překvapujícího směru, ve formě nového císaře. Konstantin, skvělý  vojevůdce, převzal kontrolu západní části Impéria, zatím co  Licinius si podmanil část východní. Konstantin, který byl uctívačem  boha slunce jako jeho otec, se "obrátil" ke Křesťanství po  "zázračné visi". Před rozhodnou bitvou u Milviánského Mostu AD 312, se mu údajně na nebi zjevil velký kříž se slovy "v tomto znamení zvítězíš". A potom ještě následující sen zpečetil jeho  rozhodnutí. Podle jeho rozkazu byly štíty jeho vojáků označeny  křížem - "znamením Boha". Konstantin porazil mnohem silnější vojska Maxentia a jako vítěz vpochodoval do Říma v přesvědčení, že vítězství bylo dobyto pod ochranou Ježíše Krista, kterého Konstantin přijal jako nové božstvo.

Jsou historikové kteří tvrdí, že Konstantinovo "obrácení"  mělo spíše politickou motivaci, jelikož jak on, tak i Licinius došli k přesvědčení, že ta, tak dlouho trvající vendeta proti Křesťanům "ohrožovala budoucnost Státu" a tak společně podepsali  v AD 313, Edikt Milánský, který dával Křesťanům všechna práva.  Významný je fakt, že Konstantin odložil svůj křest až do chvíle  před svou smrtí, a celou tu dobu si podržel titul "pontifex  maximus" - velekněz pohanského státního náboženství. Frend dále dodává: Kromě toho skutečnost, že nechal zavraždit mladé muže, kteří mohli mít nárok na jeho trůn, nepoukazuje na chování pravého  Křesťana.

 Křesťanství se nakonec stalo oficiálním státním náboženstvím  Římského Impéria, edikty Theodisiusa AD 380 a 381. Všechny ostatní náboženské formy byly zakázány a přísně trestány, jako kdysi bylo  Křesťanství. Pohanství bylo formálně zakázáno Konstantinopolským  Ediktem v 392 a v 529 Justinian zřejmě zasadil pohanství smrtelnou  ránu tím, že nařídil zrušení filosofických škol v Aténách. Jak ale  Frend píše, "partnerství mezi Církví a Státem, způsobilo Církvi  mnohem více nevýhod než výhod. Kromě toho, Impérium padlo teprve až když se stalo křesťanským...

V každém případě pokřesťanštění světa, ve které skládá COR  takové naděje, nepřineslo žádné výhody pro římský svět, jaké prý by  přineslo tomuto dnešnímu světu, podle přívrženců "křesťanského"  světa. Impérium a církev velmi rychle utvořily alianci k perzekuci  pohanů a "odpadlíků" s tou stejnou vášní se kterou kdysi prováděli  pohané perzekuci na Křesťanech. Takové smutné a překvapivé výsledky  by málokdo předpověděl v době, kdy Konstantin "přijal" náboženství,  které jeho předchůdci chtěli vyhladit. Ani není pravděpodobné, že  by si kterýkoliv Křesťan přál škodu, která z toho nakonec  vyplynula.

S takovým překvapujícím obratem událostí už na počátku  čtvrtého století, Eusebius, biskup ve své rodné Caesarei, nakonec  Konstantinův mentor a první historik církve se zdál žít v přesvědčení, že evangelium Ježíše Krista, tak jak doufal i Origen,  postupně zvítězí po celém světě. Jako mnoho lidí dnes, Eusebius věřil, že křesťanské vítězství bylo nevyhnutelné už pro jasné  sociální a politické výhody, které vyplývaly z křesťanské praxe..  Takové výhody se musí stát zřejmé nakonec každému a každý je bude požadovat! Římské Impérium, jak věřil Eusebius, bylo Bohem  předurčeno aby hrálo klíčovou roli v pokřešťanštění světa. Jednota  všech lidí skrze stát a církev, bude tím klíčem... Pokušení pro  všechny Křesťany přijmout toto lákavé scenário bylo obzvláště  silné, když Konstantin, po porážce a smrti svého kdysi přítele  a později nepřítele Licinia, se stal jediným vládcem celé Římské  Říše. Když se Křesťanství pozdvihlo na statut preferovaného  náboženství, velké procento obyvatelstva se stalo "Křesťany".  Pravda, někteří byli přitahováni ke Kristovi prázdnotou Pohanství  a přirozenou žízní po osobním styku s Bohem. Mnozí ale se stali  "Křesťany" pouze formálně, protože nyní to byli Pohané, kteří  prožívali perzekuci. Pokřesťanmštění světa v naší době, by bez pochyb vyprodukovalo veliké množství oportunistů jako kdysi.

Bohužel, ta nová a i vzrušující možnost, že se celý svět  stane "křesťanským", začala být chápána jako spirituální Druhý Příchod Ježíše Krista! A jako taková, převzala místo Rapture (která  byla v srdcích Křesťanů v dobách pronásledování a perzekuce) a tak  ospravedlnila rostoucí amilenialismus.. Naděje na nebe byla oloupena o křesťanskou specifiku: Možnost jít tam - živý - v každém okamžiku! A co se "Křesťanského" Římského Státu týče, začalo se ukazovat, že značná část Pohanství si na sebe natáhla tenký,  "křesťanský" lak a přežívala v mnohem nebezpečnější formě. Will  Durant poznamenává: Pohanství přežilo - ve formě starých rituálů  a zvyků schválených, přijmutých nebo transformovaných shovívavou  církví. Důvěrné a důvěřivé uctívání svatých, nahradilo kult  pohanských bohů. Sochy Isis a Horuse byly přejmenovány na Marii  a Ježíše. Římské Lupercalie a svátek Očisťování se staly Svátky Zrození, Saturnalie byly nahrazené oslovou Vánoc. Starodávný  festival Mrtvých se se přejmenoval na Svátek Dušiček. Kadidla,  světla, květiny, procesí, obleky kněží a hymny, které se líbily  kultům, byly "očistěny" v rituálu církve, brzy začali jak kněží,  tak i lidé používat znamení kříže, jako magického odháněče démonů..

 Člověk by mohl těžko vyčítat Křesťanům té doby, jejich  nadšený optimismus. Ano, zdálo se, že Křesťanstvo je na dobré cestě  k zřízení království Krista bez Krista. Rekonstruktionisté mají rádi prohlášení Athanasia, biskupa z Alexandrie z poloviny čtvrtého  století: Jelikož Spasitel přišel, aby žil v našem středu, nejenom  že modloslužebnictví se už nerozšiřuje, ale je ho méně a méně - až  nakonec zmizí úplně. A démoni, pokud se ještě odvažují klamat lid  svými orakly a kouzelnictví, jsou vyháněni znamením kříže jakmile se o něco pokusí...

Na druhé straně, zatím co modlářství ubývá, a všechno co  oponuje víře v Krista slábne, učení Spasitelovo vzrůstá všude!  (Chilton, "Paradise").... Pochopitelně, toto nadšené ocenění  Anasthasia - ať už byl jakkoliv velkým mužem, se ukázalo být zcela  neoprávněné! Démoni, zcela úspěšně podvádí denně miliony lidí, modlářství kvete - dokonce i na "vědeckém" Západě - a Křesťanství  ztratilo svou pozici na celém světě. Nadšené předpovědi  "dominionistů", které dnes všude slyšíme, budou právě tak "vedle".

 

 "KŘESŤANSKÝ CÍSAŘ - PŘEDCHŮDCE DNEŠNÍCH PAPEŽŮ.

Konstantin počal nešťastný precedent, který jeho "Křesťanští  Císaři" následovníci převzali a později byl uskutečňován papeži.  Jeho chybný předpoklad, že má být vůdcem v teologických sporech  (Arles 314 a Niacea v 325) na příklad, položil základ k nebiblické neomylnosti a autoritářství, které bude později připsáno papežům. Ve skutečnosti, samotní papežové rozšiřovali ve Středověku padělaný dokument nazvaný "The Donation of Constantine" aby dali nějaké  zdání legitimity papežským mocím které používali a které jim "údajně" byly dány císařem.

V dokumentu Konstantin, údajně vyléčen z malomocenství Sylvestrem Prvním, nařizuje dekretem, že římský biskup má být  hlavou celosvětové církve. Věnoval Sylvestrovi a jeho následným  papežům svůj palác a další nemovitosti v Římě svou imperátorskou  moc včetně jako božský statut (z pohanských dob), se kterým "Křesťanský Císař" byl považovaný za strážce teologické čistoty.  Eusebius, který použil svůj vliv aby dostal od císaře podporu pro  své duchovní odchylky a projekty. Popsal nestydatě a úlisně  atributy Konstantinovy skoro-božskosti:

Náš císař, Kristův přítel, jednající jako znalec Božího Slova,  povolává celou lidskou rasu k Boží moudrosti, prohlašuje do uší  všech a vyhlašuje mocným hlasem zákonů pravdy a zbožnosti všem,  kteří žijí na zemi... ustaven (císař) jako podoba nebeské  svrchovanosti, on ...ztvárnění jeho pozemské vlády do podoby  Božského originálu...  Boží monarchie.

Nechť tedy náš císař je vyhlášen sám hoden ..kdo jediný je svobodný... nad žízeň po bohatství ...povýšený nad sexuální touhu,  který získal vítězství nad vášněmi, který je pánem nad zbytkem lidí, jehož charakter je formovaný podle Božského originálu  Svrchovaného Vládce a jehož mysl odráží - jako v zrcadle - zář jeho ctností. A proto je náš císař dokonalý v rozšafnosti, v dobrotě, ve  spravedlnosti v odvaze , ve zbožnosti, v oddanosti k Bohu..  (Eusebius, "Oration On the Tricenalia of Constantine").

Toto jsou slova dvořana, který vychvaluje svého pána, aby za  to dostal odměnu. Jak historik Hughes, který je katolickým knězem,  připomíná: Pravda o Konstantinovi je zcela jiná. Ve způsobu života  zůstal do konce života Pohanem, kterým se narodil. Jeho zuřivé  záchvaty, krutost, která - jednou vyvolána, neušetřila ani život  jeho ženy, ani jeho syna. To všechno jsou nepříjemní svědkové  nedokonalosti jeho obrácení.. (Hughes, "History"). Jeho tři synové,  Constantin II, Constantius II a Constans, následovali příkladu  svého otce a zabrali si - každý třetinu Impéria po tom předvedli  "křesťanský" rodinný masakr. Potom vyzdvihli "pokřesťanštění"  Impéria do nových "výšek"...

Ať už bylo Eusebiova pochlebování jakékoliv, nakreslilo  cestu, po které církev - po spojení se Státem začala chápat roli císaře. V této nové "křesťanské" formě, kterou nejvyšší úřad ztělesňoval pro Konstantina, jeho syny a pro všechny kteří  následovali po nich, spirituální a kněžský aspekt, ne nepodobný  uctívání, které tento úřad požíval v Pohanství. Ano, pohanský titul  "pontifex maximus", který měl Konstantin, se stal ještě silnějším  ve vztahu ke Křesťanství a později jej počali používat papežové.  Ti, v určitém smyslu si vzali císařovy boty, když o sto let později  bylo "papežství schopné vyplnit vzduchoprázdno které vzniklo na  Západě z důvodů oslabení císařské moci". (Frend, "Christianity")..  Eusebius udává, že se Konstantin dokonce považoval za biskupa, když  jednou oslovil skupinu biskupů takto: "Vy jste biskupové, jejichž  pravomoc je uvnitř církve. Já jsem biskup také, který byl  ustanoven Bohem dohlížet na ty, kteří jsou vně církve". (Eusebius,  "Life of Constantine").

A tak to byl Konstantin, který zahájil, pronesl úvodní řeč a  hrál dominantní roli prvního ekumenického sjezdu církve (Council of  Nicaea - AD 325) - a i na dalších sněmech které následovaly. Tím  začal nebezpečný precedent "sněmy organizované Impériem pod  záštitou císařsko-papežských vládců. (Hughes, "History"). Tato  podivná změna byla podporována tou stejnou bezohlednou a krutou  imperiální autoritou, která je ještě nedávno mučila a zabíjela  a nyní byla přijata jako požehnání od Boha... Byli ovšem i tací,  kteří se - již od samého počátku cítili nepříjemně v této nové  alianci. Hughes se dotýká tak trochu tohoto pocitu, když popisuje  "Council of Nicaea": "Těm 318 biskupům ze všech konců Impéria, kteří se zúčastnili velkolepých oslav za kterých Sjezd počal, se musela  ta celá záležitost zdát být velmi neskutečná. Nebylo tomu tak dlouho co většina z nich trpěla za svou víru - někteří ještě nedávno, za perzekuce Licinia... Viděli své spolupracovníky umírat  hroznou smrtí. Mnoho z nich oslepeni a ochromeni, nesli z těchto  procesů na tělech důkazy své věrnosti ke Kristu..... Nyní se  všechno změnilo: Čestní hosté moci, která se ještě nedávno pokoušela o jejich vyhlazení, byli doprovázeni vojáky, na které měl  možná mnohý z nich nepříjemné vzpomínky. A tak katoličtí biskupové se počali scházet s veškerou pompou, aby si vyříkali různé názory  před očima světa. (Hughes, "History").

 

 POKŘESŤANŠTĚNÍ CIVILIZOVANÉHO SVĚTA.

Bohužel, církvi to netrvalo dlouho, než si zvykla a přizpůsobila  se novému standardu. Nakonec ji ta sláva a moc zkorumpovala. Jelikož Konstantin "pomohl rozšíření Křesťanství", je i ještě dnes  považovaný v Řecké Ortodoxní církvi za "třináctého apoštola,  rovného mezi rovnými, s celou úctou, jaká se projevuje Petrovi a Pavlovi". Konstantin se dokonce nechal pohřbít v Chrámě Apoštolů,  v hlavním městě Konstantinopoli.....

Polovina "křesťanského" Pohanství, která stále dřímá v katolické  a ortodoxní církvi je viditelná v popisu Eusebia, který vysvětluje že Konstantin: "předpokládal s velkolepou vášní víry, že jeho tělo  bude sdílet titul s ostatními apoštoly a tak že by se měl, i po smrti stát - s ostatními apoštoly - subjektem uctívání, které by se mělo dít na počest všech těchto svatých, a proto nabádal lidi aby  se shromažďovali k jejich zbožňování před oltářem, který zde  Konstantin nechal postavit" (Eusebius, "Life").

Na druhé straně lze Konstantinovi přičíst fakt, že jeho obrácení vneslo alespoň nějaké křesťanské hodnoty do římského právního systému. Ukázal svou upřímnost v tom, že se "snažil  vyjádřit křesťanské ideály v některých ze svých zákonů, které měly  chránit děti, otroky, zemědělce a vězně. Jeden edikt zakazuje  vypalovat zločincům znamení na tvář, protože "člověk je stvořen k  obrazu Božímu". (Chadwick, "Early Christianity"). Toto byly výhody,  které vycházely z "pokřesťanštění" římské civilní správy...Jsou  podobné těm prvkům, které jsou v církvích dnes a které jsou  užitečné. Ovšem takové nezajistily skutečné dobro na národní, tím  méně na mezinárodní škále. Ve skutečnosti: svět se stal horším.

Aby byla zachovaná "jednota víry", ti kteří nesouhlasili s jednotlivinami ortodoxie, za kterou stál císař, byli nyní  popravováni "ve jménu Krista". Skutečnost, že toto nové státní  náboženství bylo čas od času vnucováno pod hrozbou smrti - právě tak jako kdysi bylo pod stejnou hrozbou potlačováno - měla být dostatečnou evidencí toho, že se děje něco strašně nesprávného!  Zřejmě zcela slepí k separaci od světa, kterou Kristus zamýšlel,  byli takoví, kteří pohlíželi s optimismem na pokřesťanštění Impéria  měli konečnou visi ještě větší a ještě slavnější říše, která  pokračuje bez přerušení, se stejným imperiálním dědictvím...

Církev se stala nejmocnějším jednotlivým faktorem v životech  lidí v Impériu. Madona a svatí nahradili pohanské bohy jako patroni  měst. (Frend, "Christianity"). S císařem ustaveným v Konstaninopoli  na východě, papež měl téměř absolutní moc - ne pouze jako hlava  církve, ale také jako císař Západu. Papež Leo I vysvětluje v jednom  kázání: "Svatý Petr a svatý Pavel nahradili Romula a Réma jako  patroni Říma". Vise nebe a speciálně vise Rapture se utopila v moři  nadšení nad vidinou "křesťanského" světa.

V tomto novém pohledu, jak navrhuje Frend: Křesťanský Řím se stal legitimním nástupcem Říma pohanského. Mnoho Křesťanů vidělo vítězství Křesťanství - náboženství budoucnosti - jako znamení pokroku... Bůh udělal Řím pro svůj vlastní účel aby tak sjednotil  lidskou rasu a připravil cestu pro Krista. "Řím byl připravený nabídnout svůj vliv samému nebi"..(Frend, "Christianity").

Tato ambice se nenaplnila. Křesťanství, které bylo patronizované Impériem, bude jeho Achilovou patou, když ke konci  čtvrtého století a na počátku století pátého, mnoho křesťanských autorit opouští úřad a zvolí život asketů. Křesťanské Impérium,  které bylo tak mocným a atraktivním snem, se ukázalo být neuspokojivým hned jak se uskutečnilo. Snadnost žití a komfort  zaváděly do církve korupci, kterou kdysi persekuce vyčistila.  Zklamáni pokrytectvím, mnozí hledali svatost a čistotu  v nepřirozeném odchodu ze skutečného života... Dokonce i zbývající  Pohané byli tím ovlivněni. Velké rodiny se stáhly na venkovská  sídla a císař neměl možnost naverbovat římské občany do své armády,  a počal se spoléhat s obranou Impéria na barbarské žoldáky.  Desetitisíce vstoupili do klášterů, a tisíce dalších přijmuli ideál celibátu.

Jak opět Frend komentuje: Jak tak barbarské armády stály na  hranicích - vznikaly nové názorové trendy, ve kterých se asketické  ctnosti spojily s osobní zbožností - a na druhé straně vznikal  odpor vůči veřejné službě či úřadu. Tím vznikala tragedie, protože  členům senátorské aristokracie byla svěřována vláda nad Impériem.  V kritické době, v poslední čtvrtině čtvrtého století, příliš mnoho  členů vzdělané vrstvy národa opustilo tradiční role vůdců a vydalo se na hledání osobní spásy. "Roma aeterna" nemohl přežít odmítnutí světa. Řím padnul pro útěk Západní elity ze světa, nad kterým měli  pomáhat vládnout.. (Frend, "Christianity").

 

SNÉST NEBE NA ZEMI - DVĚ STRANY JEDNÉ MINCE.

Dnešní křesťanští aktivisté mohou argumentovat tím, že to byla  právě "nepozemskost a pietismus (proti kterým oni bojují s politickým a sociálním aktivismem), které způsobily pád Římské  Říše. Oni se snaží nevidět korupci, kterou "pokřesťanštění" Impéria  přineslo do církve a na druhé straně skutečnost, že Impérium samo,  bylo oslabeno aliancí s Křesťanstvím. Pravé biblické Křesťanství Nového Zákona nebylo určeno aby vládlo nad sekulární společností - a Církev nikdy neměla vejít do partnerství se světem za tímto účelem!! V životě Krista, který je naším příkladem není ani vzdáleně cokoliv, co by na něco takového poukazovalo! Nic!

Jistě, v určitém směru, církev čtvrtého století na tom byla  pochopitelně lépe, než za časů perzekuce. Křesťané se nyní mohli  svobodně scházet a společně uctívat, kdežto před tím to museli  dělat ve skrytu a s velkým nebezpečím. Dále bylo nyní možno hlásat  svobodně Kristovo evangelium. Zatím co se jistě vyskytly případy  "obrácení" ze sociálních důvodů, jistě bylo dost těch, kteří byli  skutečně spaseni, kteří by byli nikdy evangelium neuslyšeli. Kromě  toho, teď bylo možné vyvrátit mnohé lži a pomluvy, které byly o  Křesťanství rozšiřovány...

Ale navzdory těmto výhodám, spojení mezi církví a římským  světem nebylo dobré ani pro jednoho z nich! To co se zdálo být  požehnáním církve se vlastně změnilo na nikdy dříve nevídanou  příležitost pro Satana pokroutit celou pravdu. V blízkém spojení  politiky a náboženství to, co bylo dobré pro jednoho, bylo dobré pro druhého. A tím, následovně politické úvahy začaly nenápadně ovlivňovat křesťanský život a doktrínu protože co bylo nejlepší pro Stát, zasahovalo ohromně do náboženského světa. Církev sklidí velmi  hořké ovoce za to, že zanedbala Jakubovo vážné varování: "Kdokoliv je přítelem světa, je nepřítelem Boha" Jakub 4:4...

 Pod krutou perzekucí prvních století byla doktrinální čistota  vášnivě bráněna církevními vedoucími - i když někteří jednotlivci  podlehli - nejenom kompromisu, ale i někdy svou víru popřeli, aby  si zachránili život. Až teprve popularita Křesťanství, která urychlila a upevnila pokroucení doktríny, což už vlastně začalo  v době apoštolů. Kompromis, když už přišel, byl ospravedlněn jako nutný aby se upevnila nová pozice a moc církve..

Tomu stejnému nebezpečí čelíme dnes, když sílí aktivismus,  který vykládá Veliké Poslání jako sociální a politickou akci  a zaměňuje pojem "spasit svět" s záchranou duší! Udělali by dobře,  kdyby se poučili z minulosti a neopakovali omyly, které církev tak  často dělala...

Chadwick poznamenává: Indiferenci vůči "trhu marnosti" bylo snadnější zachovat pro ty, kteří očekávali konec světa  v bezprostřední budoucnosti než ti, kteří očekávali že se historie  bude valit dál a dál, a kteří měli majetek, plánovaný pro jejich děti... Když se stalo zřejmým, že čas nebude tak krátký, jak se předpokládalo - nejistota života v perzekuci, udržovala v paměti  bývalých pronásledovaných, porozumění, že skutečné hodnoty nejsou  v "dobrotách" tohoto světa...

Nečistá aliance církev-stát, která počala za Konstantina, nese své nakažené ovoce až podnes. Dokonce i Reformace, místo aby tuto hrubou chybu napravila, má tendenci ji udržovat. Podívejte se, na příklad evropských církví podporovaných státem. Až na nepatrné  světlé vyjímky kongregace tu a tam, tyto spirituálně mrtvé instituce udělaly pravděpodobně víc pro zničenou víru generací, než všechny argumenty kritiků a ateistů dohromady! Mnohem zrádnější je sekulární myšlení nebo "světskost", která je přijímána jako "křesťanská" v důsledku spojení církve a státu. S koncem perzekuce, odměny tohoto světa vypadaly větší a atraktivnější než ty, které slibovalo vzdálené a stále více neskutečné nebe, do kterého se dalo  vejít pouze skrze bránu smrti. Nebe se stalo - když ne zcela nereálné - tak až druhé v důležitosti za důležitostí budování  "křesťanské" společnosti...

Korupce moci.

Pokřesťanštění Římského Impéria odstranilo hrůzy perzekuce,  která periodicky věznila i vraždila velký počet věřících. Vstoupit  do církve bylo imperativem pro ty, kteří chtěli získat sociální  a politické postavení. Nevyhnutelně: "členové římské aristokracie se stali zakladateli a mecenáši kostelů - právě tak oddáni věci  papežství, jako byli jejich předchůdci oddáni Pohanstvu. Sémě zkázy  jak pro církev, tak i pro stát bylo zasazeno..... Prominentní  postavení církve, zaručené tou stejnou imperiální mocí, která  chtěla ještě před krátkou dobou církev zničit, vyvolalo nový druh  perzekuce. Přísný John Chrysostom na příklad, pronesl kázání  o Jezebel, které bylo - bez nejmenších pochyb - namířené proti  císařovně Eudoxii, která nedávno "vyvlastnila" nějaký majetek od  právoplatného majitele. Jako výsledek, císařovna nechala Chrysotoma  z jeho místa pro nějakou technikalitu propustit a poslala do exilu v Arménii. Něco takového bylo nemyslitelné v dobách pronásledované církve....

Oloupeno o nezávislost, která byla nutná pro integritu víry,  kterou perzekuce nebyla schopná zničit, Křesťanství, ve své nové úloze preferovaného (a později oficiálního) náboženství Říše,  přibralo nečistoty důsledkem svého hledání pozice a moci... Takové  světské "choutky", dříve nepředstavitelné se nyní zdály být životně důležité v novém stavu událostí a tím také byly omlouvány.

KORUPCE PODPOŘENÁ.

Rostoucí kompromis s hodnotami světa byl urychlován zvyšující  se koncentrací církve, která počala ze zdánlivě legitimních důvodů  již v dobách silné perzekuce. Biskupové, kteří dohlíželi nad okrsky  získávali postupně neoprávněnou autoritu, zatím co místní starší  (pastoři) stále ztráceli původní prominenci.... S vedením, tak  pevně zakotveném v rukou centrální hierarchie, odměny korupce se  stávaly větsí a následky takového počínání pro církev se stávaly  čím dál tím vážnější...

 Samozřejmě, korupce se může šířit nejenom od shora dolů, ale  také od zdola nahoru! Speciální postavení panny Marie v Katolicismu  a Ortodoxii, postavení které se udrželo až podnes, vzniklo  - z velké části - z prostého lidu. Byla to ta populární zbožnost,  která trvala na zbožňování Marie jako na Matce Boží, zatím co  teologové měli tendenci tomuto pohledu odporovat. Ve čtvrtém  století termín "Theotokos" (boho-rodič) se už stal populárním  názvem pro Marii mezi prostými lidmi. Proti takovému - téměř  zbožštění, Patriarch z Konstaninopole Nestorius argumentoval, že  Marie byla pouze "anthropotokos" rodič či matka člověka Ježíše  a jeho lidské přirozenosti - ne jeho božské přirozenosti. Ale  v zájmu míru a v uvědomění si silných citů na obou stranách tohoto  sporu, navrhnul, aby byl použit neutrální název "Christotokos".  Bylo to něco, co se masám nelíbilo, a Nestorius byl vyhnán z úřadu.

 Takové pokroucení Písma nevzniklo pochopitelně pouze vinou  lidí, ale také organizační strukturou církve. Centralizace  povzbuzuje korupci jak shora tak i zdola. Žádný dav na světě by nebyl schopen pohnout Pavlem od pravdy v jeho době. Za prvé, ani on ani žádný jiný apoštol - včetně Petra - nikdy nechtěl, a ani  nezaujmul takové postavení autority, jako si osvojili biskupové  Říma, Antiochu, Alexandrie, Konstantinopole a Jerusaléma. To se  nakonec konsolidovalo ve dvou papežích: jeden nad Katolicismem  v Římě a druhý nad Východní Ortodoxií v Konstantinopoli... Ve dnech  apoštolů neexistovala žádná centrální autorita, která by vládla nad  církví a na kterou by mohl dav vykonávat nátlak. Taková hierarchie,  s absolutní mocí, nemá podporu v celém Novém Zákoně! A přesto tato  struktura nebyla odstraněna Reformací. Místo toho se udržela v jiné  formě - či formách - a byla příčinou doktrinální korupce v téměř každé denominaci.

Žádná epištola Nového Zákona nebyla napsána jako by přicházela od někoho, koho jako na příklad biskupa nebo papeže se  musí to či ono učení či doktrína přijmout bez odmluvy, pod hrozbou  exkomunikace. Naopak, jako Jakub a Jan, tak i Petr píše výzvu pro sobě rovné, nepíše svým "podřízeným":"starší mezi vámi vyzývám já, který jsem spolu-starší" 1 Petr 5:1. Jako bázi pro svůj dopis nenabízí nějakou náboženskou pozici, moudrost či moc, ale fakt že  byl "svědkem Kristova utrpení... očitý svědek Jeho majestátu".. 2  Petr 1:16... Právě tak Pavel oslovuje čtenáře jako bratry,  spolupracovníky, a apeluje na jejich svědomí před Bohem, na jejich  individuální inspiraci od - a jejich podřízení se Božímu Duchu - ne  na nějakou svou hodnost. Aby se vyhnuli jakémukoliv náznaku  autority všichni, kromě Jakuba, používají výraz "parakalćô"  (prosit, zapřísahat). Pavel to dokonce velmi často opakuje (Římanům  12:1, 1 Korint 1:10, Galatským 4:12, Filipským 4:2-3, 1 Petr 2:11).

JEDNOTA PRO SPÁSU JEDNOTY.

Byli to římští císaři, kteří vlastně přidali poslední tečku k  organizační struktuře tím, že ustanovili římského biskupa jako  papeže. V následování precedentu Konstantina se stalo za vlád jeho  nástupců že "poslední rozhodnutí v politice náboženství činil  císař".(Chadwick, "Early Church"). Císař ospravedlnil tento krok  nejenom v oblasti náboženské politiky, ale také teologie tím, že  doktrinální neshody by mohly vést k politické krizi. Toto hraní o klíčové pozice v církvi se stalo pro hierarchii nejenom výhodné  ale také nutné podbízet se imperiální moci. K tomuto účelu, papež  Leo I, připsal sekulární autoritě "neomylnost", která bude později  přiznána papeži. Leo lichotí novému císaři jak patolízalským, tak  i heretickým prohlášením: "Pod inspirací Svatého Ducha nepotřebuje císař lidské instrukce a je neschopen doktrinálního omylu"

Císařové považovali politickou jednotu za průvodní fakt  jednoty náboženské a jejich zájem o první, je nutil starat se i o  to druhé.. "Neshody mezi Křesťany, (pro které nebyl čas v dobách perzekuce), nebyly nějakou úsměvnou záležitostí, které by se nepřipisoval význam, ale politickým a sociálním problémem, o jehož vyřešení měl císař vždy velký zájem. Politika vešla do církve. Od  té doby účelnost a kompromis přehlasoval pravdu a pravou doktrínu.  Převládající politika - a co bylo ještě horší - teologie - závisela  na tom, komu právě císař naslouchal... Na počest svého patronátu  byl císař považovaný za náměstka Ježíše Krista - tento titul zdědí papežové po rozpadu Římské Říše. Jelikož císař, jako "pontifex maximus" (další titul, který jednou převezmou papežové), jednal dříve jako velekněz pohanského kultu, bylo tedy zcela přirozené že bude nyní právě tak fungovat jako "de facto" hlava Římsko Katolické  církve. Ve všech záležitostech, včetně doktríny, měl pochopitelně císař poslední slovo. Konstantin to vysvětluje takto: Co víc lze udělat, víc v souhlase s mou praxí, než po vyhnání omylu a zničení náhlých rychlých rozhodnutí, přimět všechny lidi aby souhlasili na následování pravého náboženství, jednoduchosti života a odevzdání se Všemocnému Bohu a uctívání Ho.

Zní to hrozně chvályhodně. Ovšem, jednota pro záchranu jednoty, aby se vytvořila teologická harmonie, politický mír a sociální klid, znamená, že pravda zaujme až druhé místo v pořadí!  Ve skutečnosti láska pro pravdu se stala překážkou ve vývoji církve, právě tak, jako byla vždy překážkou v politice. Integrita  a pravda byly vždy pošlapány pod botou armády mávající praporem  jejich vlastní kompromisní verze Kristova evangelia - armády, která  pochodovala v utopické jednotě, k zdánlivě obdivuhodnému cíli  Světového Náboženství, které by bylo přijatelné každým... Římsko  Katolická církev se prohlásila být jediným představitelem a ochráncem tohoto univerzálního náboženství po mnoho století; a s energickou celosvětovou diplomacií nynějšího papeže Jana Pavla II, se znovu silně pokouší stáhnout k sobě nejenom Protestanty, ale i všechna ostatní náboženství do jedné ekumenické ohrady.

Pravda, ne všichni byli okamžitě nadšeni tímto návrhem.  Existovaly frakce, které se od Říma odtrhly, ale nakonec podlehly svodu moci. Na příklad většina severo-afrických frakcí se nedívala  nijak laskavě na křesťanské společenství s civilní autoritou.  Prostě měly podezření, že císařský zájem o náboženské záležitosti  byl určitou formou potlačení pravého Křesťanství. Podle nich to  fundamentální nepřátelství státu vůči církvi se nezměnilo. Frend  vysvětluje: Tito Křesťané nechápali, a ani neměli nijaký zájem o  Konstantinovu konverzi. Pro ně to byl případ Ďábla, který trvá na  tom, že "Kristus miloval jednotu", o používání peněz a darů na  podvrácení věrných, které nemohl zničit v otevřené perzekuci,  a nyní se vrací zpět jiným způsobem"....

Jednota pro jednotu se stalo hlavním bodem snahy i dnes  - hlavně mezi charismatiky. Opravy vážných doktrinálních omylů jsou odmítány v tvrzení, že "být sjednocený v lásce je mnohem  důležitější než být biblicky správný. A přesto hlavním tématem všech epištol je oprava omylů a učení zdravé doktríny.. Ta bitva je  za pravdu a nemůže být bojována bez jasné a nekompromisní  identifikace a odmítnutí toho, co je falešné. Výtváření rozporů je  Biblí odsouzeno, ale neplatí to na pevný postoj za správnou  doktrínu, ale k zavádění falešného učení! "Dávej pozor na ty, kteří  působí rozbroje a nesváry proti doktríně, kterou jste se naučili, a vyhněte se jim" Římanům 16:17. Nakonec píše:Celé Písmo je dáno  z Boží inspirace pro opravu a poučení, aby se Boží člověk stal  dokonalým a konal dobré skutky" 2 Timoteovi 3:16-17....

CENA "ČLENSTVÍ": SLEPÁ POSLUŠNOST.

Aliance mezi církví a státem která nemá precedent, počala  Konstantinem něco, co jak uvidíme, porušilo jasné učení Bible.  Nastolila destruktivní vzor, který sužuje do dnes nejenom  Katolickou, ale právě tak i Protestantskou církev. Spojení císařské  autority s církví a zasahování vládců dokonce i do záležitostí  teologie, vytvořilo podmínky velmi příznivé pro praxi, která už se  počala rozvíjet: Vnucovat společnosti dogmatické výklady Bible,  které byly nadiktovány kontrolními orgány profesionálního kněžstva.

Jako odměnu za slepou poslušnost k dogmatům, církev nabídla prostému lidu jistotu nebe - za podmínek že byla dávána patřičná úcta kněžství a jeho výkony v udělování svátostí byly finančně  podporovány a návštěva kostelů byla alespoň symbolická. A tak se stala Katolická církev udělovatelem spásy na místě Krista a členství, zároveň s poslušností, nahradilo osobní styk se Spasitelem.

Římsko Katolický katechismus až dodnes prohlašuje: "Toto je jediná církev, Kristem založená pro spásu lidí. Všichni jsou povinní patřit k církvi, kterou Kristus založil, podílet se na  jejích zásluhách a tak získat věčný život. Ti kteří Kristovu církev  znají, nemohou být mimo církev spaseni. Jediná církev dnešních dnů,  která může prokázat své tvrzení že je božskou církví, kterou Ježíš  Kristus založil, je církev Katolická". (Reverend Peter Geiermann,  C SS. R. "The Convert°s Catechism of Catholic Doctrine", 1977).

Jako logické pokračování, katechismus dále učí že jednotlivec není schopen sám o sobě Bibli porozumět. Z toho důvodu je zcela zbytečné Bibli číst, jelikož Katolická církev je jediným správným vykladatelem Písma... Na příklad, "The Convert's Catechism of  Catholic Doctrine" prohlašuje: Římsko Katolická církev je jedinou  církví... jediným ochráncem a vykladatelem Písma... Člověk může získat znalost Božího Slova pouze od Římsko Katolické církve a skrze církví řádně ustavené cesty.

V důsledku toho nebyl individuální člen církve nadále vyzýván,  aby poznal Boží Slovo pro sebe, hledal pomoc a vedení Božího Ducha,  ale aby vzhlížel pro odpovědi a vysvětlení k "jediné pravé církvi"  a k jejím autoritám.. Zatím co mnoho Katolíků tvrdí že mají určitou nezávislost jejich myšlení, je to, v konečné analýze, opět církev,  ke které se drtivá většina obrací pro spásu. Kromě toho aktuální  učení církve (o čemž Katolíci nemusí mít ani potuchy), vyžaduje  přesně totéž, co každý typický mysl-kontrolující kult, který  požaduje od svých členů, aby si "odložili" své mozky před dveřmi  a nechali "guru", či "proroka aby myslili za ně...

Jakmile získala imperiální moc, Římsko Katolická církev se pokoušela provádět takovouto kontrolu bez jakékoliv omluvy po staletí! Opět malý příklad z toho stejného katechismu: Jakmile  přijmul tázající princip Božské Autority která přebývá v církvi, je tazatel připraven přijmout cokoliv, co Božská Církev učí ohledně  Víry, Morálky a Způsobů spásy... Kdykoliv nějaká elitní skupina  počne mluvit za Boha a všichni ostatní musí uposlechnout bez  možnosti zkontrolovat si pravdivost takového učení pro sebe, potom Boží hlas v individuálním svědomí byl umlčen. V takovém prostředí bují hereze. A taková situace je dnes nejenom v Katolické církvi, ale i v mnoha Protestantských denominacích. Dá se snadno vystopovat zpět do doby pokřesťanštění Římské Říše, které přineslo podrobení se hierarchické autoritě, což dávalo takový dobrý smysl v té době, za účelem zachování míru...

Berojský duch, (Skutky 17:10-12) který byl nazvaný ušlechtilým  tím, že zkoumal každé učení skrze Písmo, zemřel za dnů Konstantina  a jeho následovníků rozváženým zadušením rukami církve, která  v několika stoletích "sevře do své náruče" celou Evropu. Jakmile  přesvědčila svět, že spása záležela na členství v církvi a účasti  na svátostech - hrozba exkomunikace mohla být použita k zastrašení  "neortodoxních" a neposlušných, velkých i malých..

OTÁZKA AUTORITY A VÍRY.

Taková absolutní autorita je zcela nebiblická a přesto je  prováděna Katolickou církví podnes. Katolický apologet Karl Keating  na příklad argumentuje, že "my můžeme vědět že Bible je inspirovaná  Bohem pouze proto, že to tak tvrdí Katolická církev". (Karl  Keating, "Catholicism and Fundamentalism: The Attack on °Romanism°  by °Bible Christians° ", 1977). Keating dále píše: Katolíci věří  v inspiraci protože tak učí církev - tak bych to otevřeně řekl  - a v tom stejném smyslu církev má autoritu vykládat a vysvětlovat  inspirovaný text.... Fundamentalisté žádnou takovou autoritu nemají  - kromě sebe"...

Dokonce se zdá, že i Augustin, tak veliký myslitel, podlehnul  této smrtelně nebezpečné iluzi, která zbavuje člověka osobního  svědomí a odpovědnosti poznat Boží Slovo za vedení Svatého Ducha...  Přestože Augustin svědčil o zápasech ve svém svědomí a o důvodech,  které jej přivedly ke Kristu, Keating tvrdí, že v pozdějších letech  Augustin změnil pohled a cituje ho: "Nebyl bych evangeliu uvěřil,  kdyby mne k tomu nepohnula autorita Katolické církve". Toto je tak zřejmá lež, že nikdo nemá omluvu pro to, že ji uvěřil!

Tak za prvé: Dopis Římanům, kapitoly 1, 2 a 3 nám jasně  říkají že celé lidstvo, skrze svědectví stvoření a svědomí chápe že  Bůh existuje a že je morálně odpovědné Jemu po tom, co překročili  Jeho zákony a nikdo nemůže být ospravedlněn vlastní snahou bez Jeho  milosti. Je dále zcela jasné, že i kdyby člověk od určité doby  začal dodržovat Boží zákon, nemá nic, čím by zaplatil za hříchy  minulé...

 Jan nám říká, že Ježíš je "to pravé světlo, které osvětluje  každého člověka".. A tak všichni lidé vědí ve svých srdcích, když  slyší evangelium Ježíše Krista, že toto je pravdivé.. Jiná cesta k Božímu odpuštění není! Člověk neodmítá evangelium z nějakých intelektuálních důvodů - odmítnutí vzniká v neochotě se podřídit  morálním následkům toho, o čem lidé vědí, že je pravda... Zdali  nějaká pravá církev existuje či neexistuje je zcela irelevantní...

Není však pravdou, že nám Bibli dala církev? Není! Většina  Křesťanů se domnívá, že se katoličtí biskupové sešli v místě  nazvaném Nicaea, a dohodli se na složení Nového Zákona (Starý Zákon  byl už před tím schválený Kristem tím, že z něj citoval)  a i Protestanté uznávají Písmo na této bázi. Toto je běžné nepochopení a je stále propagováno katolickými apokologety právě tak jako skeptiky, kteří se pokouší podkopat autoritu Bible na této bázi... Ve skutečnosti, už dříve vznikla nevyslovená dohoda mezi věřícími, která uznala všech 27 knih dnešního Nového Zákona, už dlouho před Nicaeou! Po pravdě řečeno, celý sjezd neměl co říci o kánonu Písma, i když účastníci citovali z téměř všech knih velmi často..

Sjezd v r. 365 požadoval, aby pouze "kanonizované" knihy jak Starého, tak i Nového Zákona byly citovány v kostelích, ale nebyl uveden jejich seznam - to značí, jak pevně byl Novozákonní kánon ustaven. Sjezdy byly vzdálené tomu, aby rozhodovaly o kánonu N.Z.,  pouze uznaly knihy, které Křesťané již všeobecně přijali. K těmto knihám se odvolávali ve sporných teologických sporech již za doby  Klementa z Alexandrie (155-212)! Třetí Sněm v Kartágu (395), podává  první prohlášení o kánonu Nového Zákona, a zmiňuje se o dvaceti  sedmi knihách - tak jak je máme dnes. To stejné učinil Sněm v Hippo  (419). Jak církevní historik Henry T. Thiessen poukazuje:

Je pozoruhodná skutečnost, že žádný ranný Sněm nevybíral  knihy, které by měly tvořit Nový Zákon. Knihy, které dnes máme,  rozdrtily každého rivala ne pomocí nějaké autority, ale svou  vlastní váhou a hodnotou! To samo o sobě je důkazem pravosti  a autentičnosti knih, které přežily...Bylo to až ke konci čtvrtého  století, kdy se o tom vůbec diskutovalo. (Henry Clarence Thiessen,  "Introduction to the New Testament", 1943).

 EVANGELIUM A AUTORITA CÍRKVE.

Svatý Duch, který pomáhá všem Křesťanům aby si uvědomili  autoritu Písma, začíná u nevěřícího s uvědoměním si hříchu  a poznáním že evangelium je pravda. Na Den Letnic (Pentecost) se  tři tisíce Židů stalo Křesťany skrze Petrovo kázání, aniž by byla padla jedna jediná zmínka o nějaké "pravé církvi"... Petr pouze  mluvil o Kristu ukřižovaném za naše hříchy a vzkříšeném z mrtvých.  Ve velikém vylití Božího Ducha v Samárii, další tisíce se stali  Křesťany - evangelista Filip jim prostě "kázal Krista".(Skutky  8:5). Není ani náznak toho, že jim nejprve dokázal, že existuje  pravá církev a na základě JEJÍHO SVĚDECTVÍ oni uvěřili evangeliu!  A tomu habešskému dvořanu, který četl Izaiáše 53, počal Filip s tím  stejným a učil jej o Ježíši. Habešský dvořan uvěřil - ne proto, že  byl přesvědčen o existenci neomylné Katolické církve, která jediná  mu mohla Bibli vysvětlit, ale pomocí moci Božího Slova, skrze  přesvědčivou sílu Božího Ducha!! Je to velmi ubohý obraz velkého  Augustina, pakliže popřel tuto základní pravdu!!

Apoštolové a Křesťané prvního století "se rozešli a všude kázali Slovo" (Skutky 8:4) těm, kteří nikdy o církvi neslyšeli. Ani nenavrhovali, že by měl každý evangeliu uvěřit, proto že ji církev  schvaluje! Pavel a jeho spolupracovníci neučili o církvi ale o ukřižovaném Kristu! (1 Korint 2:2). Ve skutečnosti pravé  evangelium "kterým jste také spaseni" (1 Korint. 15:1-4), které je  "Boží moc k záchraně každého kdo uvěří" (Římanům 1:16) ani výraz  "církev" neobsahuje - tím méně náznak jakéhokoliv "členství v ní"  a slepého následování každého učení církve...

Neomylnost, kterou si přivlastnili papežové a nebiblické autoritářství které vykonává Katolická církev, popírá lidské, Bohem dané morální svědomí a osobní odpovědnost, podle kterých každý ví, že evangelium je pravdivé a že od něj se požaduje aby mu věřil. Vyžadovat slepé podřízení se nějaké elitní hierarchii ničí nejenom evangelium, tak i duše pro které Kristus zemřel. Přes to všechno, "vyznání víry" se kterým každý, kdo se stane Katolíkem musí  souhlasit zahrnuje kromě jiného i následující:

"Vyznávám a pevně přijímám apoštolské a církevní tradice  a jiné konstituce a předpisy církve. Přijímám svaté Písmo v tom  smyslu, v jakém bylo a stále je drženo Svatou Matkou Církví, jejíž  povinností je posuzovat pravý smysl a vykládat Svaté Písmo a já ho nikdy nepřijmu ani nebudu vykládat jinak než jaký je jednomyslný výklad Otců. (Zapomíná se, že "Otcové" nikdy jednomyslní nebyli!).

Uznávám Svatou Římskou, Katolickou a Apoštolskou Církev jako matku a učitelku všech... a slibuji a přísahám pravou poslušnost  Římskému Pontiffu, následovníku sv. Petra, Prince Apoštolů  a Náměstka Ježíše Krista.... Dále přijímám, bez váhání vše co nám  bylo dáno definováno a prohlášeno Svatými Kánony, a všeobecnými  Sněmy - obzvláště Svatým Sněmem v Trentu a Vatikánským Všeobecným  Sněmem speciálním způsobem, co se týká primátu a neomylnosti  Římského papeže. Této stejné Katolické víře, mimo kterou nelze spásu obdržet, kterou svobodně a volně vyznávám, a které se držím, té samé slibuji a přísahám věrnost ...až do posledního dechu mého  života...

Dnešní moderní katechismus má své kořeny v autoritářství,  které přišlo do církve skrze nečistou alianci s římským  imperialismem. Koncem čtvrtého století individuální Křesťan ztratil  právo následovat vedení Božího Ducha k porozumění Bible. Odvážit se vzít na potaz oficiální dogma znamenalo exkomunikaci z církve.  Jelikož ta byla v pevném spojení se státem, znamenalo to také  exkomunikaci ze společnosti. Nepřekvapuje poznámka historiků, že  papeži "drželi Evropu ve své síti".

Písmo samozřejmě neschvaluje anarchii ať už politickou či spirituální. Církev Nového Zákona, jejíž hlavou je Kristus, má své  autority: apoštoly, proroky, starší, pastory, kteří měli autoritu  nad ostatními. Všichni ale byli bratři, nikdo nebyl pánem nad  druhými. Každý měl považovat toho druhého za lepšího než sama sebe,  a každý měl sloužit tomu druhému. Pod vedením Božího Ducha, měl být  jeden druhému podřízený "v bázni Boží" (Efezským 5:21). Všichni  mohli prorokovat a cokoliv kdo řekl, bylo to podrobeno zkoumání a bylo li třeba, potom i opravě od posluchačů. Víra nebyla diktována  hierarchií, ale získávána působením Božího Ducha na individuální srdce. Pavlův přístup jasně ukazuje jak daleko od pravdy Písma jsou  ti, kteří žádají papežskou či církevní autoritářství:

 "Prosím vás tedy já, vězeň v Pánu, abyste žili způsobem  hodným tohoto povolání které jste obdrželi s veškerou pokorou  a mírností, s trpělivostí se nadále snášeli v lásce a pilně  zachovávali jednotu Ducha ve svazku pokoje.... A nezarmucujte Ducha  Svatého Božího, který vás zapečetil ke dni vykoupení....Všechna  hořkost, hněv zuřivost, křik a rouhání ať jsou od vás odňaty  zároveň se vší špatností...Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní  a odpouštějte si navzájem, tak jako i Bůh v Kristu odpustil vám"...

 Efezským 4:1-3, 30-32....

 

 CÍRKEV VÍTĚZNÁ?

 Ve své nové, přednostní úloze, "Křesťanství" se stalo nutností  pro politiky všeho druhu, a dokonce i pro vojenské "šarže", když se  chtěli dostat nahoru v tom novém, křesťanském impériu. Nejžádanější  bylo vedoucí místo v církvi - dobré konekce byly nezbytné pro  jakoukoliv světskou kariéru. Pochopitelně "obrácení" motivované  takovými úvahami měly málo společného s vírou v Ježíše Krista...  Po tom, co přežila perzekuce svých nepřátel, církev byla nyní  "zpohanšťována svými přáteli....... Katolická církev se už nikdy  nevzpamatovala z napůl-obráceného Pohanství, které absorbovala  v procesu partnerství s Římskou Říší. To, co se nejprve zdálo být  vítězstvím pro perzekucemi unavené Křesťany, bylo ve skutečnosti  ohromující porážkou!

Chadwick píše: Koncem čtvrtého století církev prakticky  vládla společnosti. Ve světském postavení a společenským vlivem,  biskupství - i v jen trochu důležitých městech - se stalo slibnou  kariérou, po které by mohl člověk toužit i z důvodů jiných, než  náboženských... Mnohé místní kostely se staly podstatnými majiteli  půdy, a podporovaly chudé. Prostý lid od biskupa očekával, že on  bude jejich pastorem ve věcech duchovních a advokátem v oblasti  sekulární...

 Kompromis se světem byl obhajován na bázi toho, že svět dal  církvi prestiž a vliv, nutný pro rozšiřování evangelia. Skutečnost  byla ovšem taková, že církev byla v překvapivě krátkém čase tak  zkorumpovaná ve svém chtíči po moci, že přestala prezentovat světu  příklad pravého Křesťanství... Na příklad za času papežství  v Damašku (366-84), "luxus papežských zábav předstihnul radovánky  císařské" (Frend, "Christianity"). Společenské postavení důležitého  kněžstva neuvěřitelně rostlo - až se stalo předmětem závisti  bohatých rodin. Kdo by se divil, že počaly posílat své syny na toto  nové prestižní "zaměstnání"?

Krev křesťanských mučedníků byla skutečně semenem pravé  církve. Kde perzekuce kdysi pročistila, moc nyní zkorumpovala. Tato  smutná skutečnost byla už vidět dlouho před Konstantinovým  "obrácením". Dokonce i v krátkých periodách mezi perzekucemi se  zvyšovaly případy poklesu morálky. Už někdy v první polovině  třetího století poukazoval Origen na falešnou motivaci některých  "konvertů" jako na zdroj korupce uvnitř církve:

"Připouštím, že v dnešní době při takovém množství lidí  přicházejících k víře - dokonce lidí zámožných, kdy dámy  vytříbeného chování a vysokého postavení, příznivě pohlíží na  přívržence víry, člověk by se mohl odvážit podezření, že někteří se  stali vedoucími v křesťanském učení aby získali prestiž. Ovšem, na  počátku, kdy bylo riskantní stát se učitelem, takové podezření  nemělo opodstatnění..(Origen, "Contra Celsum").

 

 RANNÁ KORUPCE A NÁROKY NA NEOMYLNOST.

Římsko Katolická církev tvrdí, že je tou "nejstarší" církví,  a proto tou "pravou" církví a tudíž církví "neomylnou". Tyto nároky  jsou diskreditovány skutečností, že už od samého počátku byla  Katolická církev zamořená všemi druhy perverzí. Neexistovala  záruka, že ranná církev neupadne do omylů a je jasně falešné, činit  takové nároky dnes!

Aby církev zůstala čistá, musela by mít vůdce, kteří přiznají  svou nedokonalost v poznání a potřebu opravy. Vyhlašování dogmat,  stavění tradicí na stejnou úroveň s Písmem a předstírání  neomylnosti, nemohlo ochránit před omylem! Právě naopak! Takové jednání omyl zaručovalo - omyl, který zapustí kořeny a poroste!

Jeden z takových vážných a fundamentálních omylů se objevil  již v době Pavlova života jako učení, že "vzkříšení se už stalo"  (2 Timoteovi 2:18). Před svou smrtí Pavel píše smutně Timoteovi:  "Ty víš, že všichni kteří jsou v Asii, se ode mne odvrátili" (2  Timoteovi 1:15). Apoštol Jan píše:"Už nyní je mnoho antikristů" (1  Jan 2:18-19) "falešných učitelů, kteří se vzdálil tak daleko od  víry, že dokonce popírají, že Ježíš je Kristem" (1 Jan 2:22-23,  4:1-3).

Takové omyly nebyly přijímány bezvýznamnými členy, ale byly  propagovány i vlivnými vedoucími. Petr varoval Křesťany své doby  před falešnými učiteli, kteří podvodně zanesou do církve "kleté  hereze" a "mnohé svedou" (2 Petr 2:1-2). Právě tak Juda píše  o falešných učitelích kteří "se vloudili" a kteří museli být  odmítnuti těmi, kteří "vytrvale zápasí o víru, která byla jednou  pro vždy svatým svěřená" (Juda 3,4). A apoštolové varovali, že  ještě horší omyly se vkradou do církve, až oni odejdou. A že tomu  tak bude nejvíce během posledních dnů..

 Není potom překvapující, že korupce doktríny už získávala  půdu uvnitř církve dlouho před Konstantinem. Seznam populárního  falešného učení v sobě zahrnoval kult svatých, apoštolskou  posloupnost, křest nemluvňat, polo-magický pohled na efektivnost  fyzického provedení křtu, přijímání a velebení celibátu. To  poslední nazývá Frend "konečnou bariérou mezi kněžstvem a laiky".

 

 SKÁLA VĚKŮ A SKÁLA CÍRKVE.

A proto je pošetilé tvrdit, že Římsko Katolická církev je tou  pravou a neomylnou církví z důvodu svého ranného vzniku, když už  tehdy - v dobách apoštolů - bylo tak mnoho herezí a korupce! Ani  papežská "neomylnost" nemůže být zdůvodněna nějakým nárokem  řetězové posloupnosti zpět k Petrovi. Neuplynulo mnoho času mezi  prohlášením:"Na této skále (na mně) postavím svou Církev ...a dám  ti klíče od nebeského království" (Matouš 16:18-19) a slovy:"Jdi  ode mně, satane, jsi mi pohoršením, protože nemáš na mysli věci  Boží, ale lidské!" (verš 23). Pavel, který měl mnohem více  obrácených lidí, kongregací a mnohem více Písma ke svému jménu, byl  nucen Petra přísně opravit! (Galackým 2:11-21).

Je hrozným omylem se domnívat, že Petr, který byl ve  skutečnosti velmi slabou oporou pro církev, nebo pro řadu papežů,  byl tou Skalou, na které stojí Církev. Tuto pozici zaujímá sám  Ježíš Kristus.

 Už ve Starém Zákonu (Deuteronomy 32:4) je Bůh prohlašovaný  jako Skála. "Buď požehnaná moje skála, povýšen buď Bůh, skála mé  spásy" (2 Samuel 22:47). "Jen On je má spása, má skála" (Žalm  62:3) a mnoho jiných. Je zcela jasné, že pouze Kristus, který je  Bohem právě tak jako člověkem, může být Skálou Církve v Novém  Zákoně. Pavel sám prohlašuje, že Církev je postavena na základu  apoštolů a proroků a Ježíš hlavní základní kámen. (Efezským 2:20).

Daleko od toho, že by určil Petra jako skálu, na které bude  Církev postavena, Ježíš naznačuje rozdíl mezi Jím a Petrem.  V řečtině je to slovní hříčka mezi "Ty jsi Petr (petros = malý  kousek skály) a na této skále (petra = skalní masiv) postavím svou  Církev"... Ale i bez znalosti řečtiny, je tento význam jasný jak ze  Starého Zákonu (citáty již uvedené) a z Nového, jako na příklad  v podobenství o skále, na které "moudrý člověk postavil svůj dům"  která není Petr, ale Ježíš Kristus a Jeho učení. (Matouš 7:24-29).

Petr jasně poukazoval na Krista a ne na sebe když psal: Proto  stojí v Písmu: "Hle, pokládám na Siónu základní kámen, vyvolený  a vzácný; a kdo v něj uvěří, nebude zklamán. Vám tedy, kteří  věříte, je drahý ale pro nevěřící je to kámen, který byl staviteli  odmítnut a který se stal kamenem základním, kamenem úrazu  a pohoršení těm, kteří neposlouchají slovo a jsou neposlušní"....

 1 Petr 2:6-8..

 

 KULT "SVATÝCH".

Označení "Svatý" Petr jako kdyby "svatý" byl titul vyhražený  pro několik málo lidí, je další omyl Katolicismu. Tento okrádá  individuálního Křesťana o jeho postavení a jistou důvěru v Krista.  Je zcela jasné - ze všech epištol, že "svatý" je titul pro VŠECHNY  Křesťany - každý z nich posvěcený Bohem (čili vybraný z lidstva pro  Jeho Boží účel). Pavlovy epištoly - na příklad - jsou adresovány  "svatým" = normálním, obyčejným Křesťanům té doby jako: "svatí  v Korintu (1 Korint.1:2, 2 Korint.1:1),"svatým, kteří jsou v Efezu"  Efezským 1:1, "svatým, kteří jsou v Kolose", Koloským 1:2...

Přesto všechno vznikla víra, že "svatý" je speciální titul,  udělený církví po smrti "super-Křesťanům". Tato víra byla posílená  během perzekucí vyprávěním o šlechetných mučednících, kteří zemřeli  věrní své víře - a tak vznikl kult "svatých". Tito hrdinové  a hrdinky byli uctíváni a žádáni o ochranu a intervence v tomto  životě a o pomoc v získání nebe v životě příštím. Jak Hughes,  katolický kněz a historik vysvětluje: Nejstarší ze všech slavností  byly každoroční vzpomínky na mučedníky - shromáždění v místním  kostele u hrobek těch nejvýznamnějších, těch kteří dokázali pravou  víru svými životy...

Něco tak přirozeného rostlo velmi rychle - i když kulty  mučedníků byly v podstatě záležitosti lokální rázu - tak třebas na  příklad Sv. Vavřinec z Říma, nebo sv. Kryšpín z Kartaga, získali  nebývalou popularitu i v jiných kostelích. S Konstantinovým mírem,  hrdinství které nalezlo svou korunu v mučednictví, se počalo  vyvíjet v přísnosti klášterů... Příští svatí budou uctíváni po  smrti bohoslužebně, jeich modlitby oficiálné žádány. Byli to  počátek asketismu, první z nich byl velký Sv. Martin z Tours, který  zemřel v roce 397. (Hughes, "History")....

Hierarchie která měla kontrolu musela vědět, že jakákoliv  komunikace s mrtvými je absolutně Biblí zakázána (Leviticus 19:31,  Deuteronomy 18:11, 1 Samuel 28:3,7, 1 Letopisy 10:13-14, Izaiáš  8:19-20 a.t.d. Překročení tohoto příkazu přinášelo soud. Na příklad  na krále Saula poslal Bůh smrt z rukou jeho nepřátel, protože se  snažil komunikovat s duchem zemřelého proroka Samuela (1 Letopisy  10:13-14).

Odborníci v této zakázané nekromantii se nazývali media  a kouzelníci. Saul je kdysi všechny vyhnal ze země (1 Samuel  28:3). Proroci neustále varovali lid před nekromantií. Izaiáš káral  Israel, že obracet se k mrtvým, prokazuje popření Božího zájmu o ně  a o Jeho ochotě slyšet jejich modlitby: "Řeknou vám: Dotazujte se  duchů zemřelých a jasnovidců, kteří sípají a mumlají. Cožpak se lid  nemá dotazovat svého Boha? Na živé se má ptát mrtvých?"  (Iza.8:19). Navzdory jasnému učení Bible, církev byla ochotná  uspokojit a dokonce i podpořit populární pověru, aby si udržela  kontrolu nad masou.

Chadwick vysvětluje, jak proč kult svatých byl přirozeným  důsledkem zpohanštělého Křesťanství ovlivněným sociální strukturou  společnosti té doby: Ve starověké společnosti závisel úspěch od  toho zda máte patrona, který by řekl to správné slovo správnému  úředníku a tak zajistil to teplé místečko, nebo svobodu, když jste  měli potíže s výběrčími daní, či přímo se soudem.... Vývoj uctívání  svatých místo "patronů" byl přirozenou transformací k "patronům",  kteří budou vlivní v nebi na rozdíl od těch, kteří bývali vlivní na  zemi.. (Chadwick, "Early Christianity").

Kult svatých se ukázal být dobrým obchodem, když se počaly  prodávat ostatky, které - údajně patřily, nebo byly nějak spojeny  se svatými. Zachované "slzy Panny Marie", částečky toho "pravého  kříže" (kterých bylo nakonec tolik, že se za ně postavila celá  katedrála), zaručeně pravé odstřižky nehtů apoštolů (celý barel od  samotného Petra) se staly předměty obchodu, ke kterým věřící  projevovali nebiblickou úctu. (Charles MacKay, "Memoirs of  Extraordinary Popular Delusions", 1841).

Začátkem pátého století, jak jeden historik píše: Obchod  v ostatcích rostl ať už to byly objekty "prestižní", jako ostatky  Sv.Štefana, které Paulus Orisius přivezl z Palestiny pro Augustina  v roce 416 a nebo "ostatků" nějakých "obyčejných" svatých. Ten celý  obchod se začal zneužívat - ale to byl nakonec znak doby.  Frend,"Christianity".

 

 PAPEŽSTVÍ: PŘEVYŠUJÍCÍ ŘÍMSKOU CÍSAŘSKOU MOC.

Navzdory argumentům těch, kteří nás chtějí přesvědčit o tom,  že pokřesťanštění světa je částí Velikého Poslání (Skutky 1:8),  pokřesťanštění Římské Říše nezpůsobilo politicko/ekonomickou  prosperitu - ale postupný úpadek. Jak se tak Impérium rozpadlo na  části, už nikdy nebylo řízeno centrální vládou v Římě. Namísto toho  vládli vasalové, polo-císaři, kteří získali kontrolu nad částmi  rozpadající se mocenské struktury... Na rozdíl od civilních  autorit, které přežily pouze tím, že integrovaly do částí moci,  náboženská autorita - Římsko Katolická církev a její papež, si  podrželi ústřední lokaci a moc, kterou vládla z původního ústředí  císařství v Římě....

 Jak to popisuje Frend: Mezitím ten střed kola, papežská  instituce přežila. Nepadla tak jako padl pohanský Řím a skrze  několik prvních desetiletí pátého století - navzdory selhání  pontifikátu papeže Zosimuse, papežství postupně rozšířilo svou  autoritu nad přežívajícími kostely na Západě. (Frend,  "Christianity").

 Vzduchoprázdno, které vzniklo rozpadnutím Říše Římské, musela  vyplnit církev - jediná římská instituce, která byla schopná tak  učinit. V jejich nyní plně zpolitizované roli, noví římští  pontifové vzali na sebe nejenom tituly, ale také "příchuť a funkce  císaře", když vyplnili prázdno po pádu císařské moci.Není pochyb  o tom, že žezlo římských císařů převzali papežové. R.W. Southern  poukazuje na to že: "Převládající ideálem v přestavbě byl názor že  spojená autorita Říše by měla být nahrazena spojenou autoritou  papežskou...... Southern popisuje následující staletí jako:  ..období historie Západní Evropy, kdy církev opravdu mohla  prohlašovat, že je jediným skutečným státem, kde lidé (bez ohledu  na své názory na náboženskou a světskou moc), jednali za  předpokladu, že církev je tou hlavní politickou autoritou. Během  celé středověké éry byla v Římě jediná spirituální a dočasná  autorita, která vládla mocí, která zdaleka převyšovala cokoliv co  měl k disposici kterýkoliv Římský císař"..("Western Society and the  Church in Middle Ages").

 Vatikán vybudoval svou mocenskou strukturu na přízraku  padlého Římského Impéria. V mnoha směrech církev splnila nutnou  sociální a politickou funkci. Kdykoliv bylo zapotřebí vzdělání,  pomoc nemocným, kdykoliv se jednalo o sociální potřeby, morální kód  či nadzemskou naději - to vše bylo udržováno při životě církví.  Nepřekvapuje tedy, že její režim byl přijímán. Ovšem nejsilnější  motivací bylo tvrzení - které Katolická církev prohlašuje podnes:  To že ona je "branou do nebe", což přinutilo každého, aby se církvi  poklonil.

 Walter James připomíná: Papež kontroloval nebeskou bránu,  skrze kterou všichni věrní, včetně jejich vládců, doufali jednou  projít. V těch dnech bylo málo takových, kteří pochybovali - a to  dávalo papežům morální autoritu, kterou už od té doby nikdo neměl.  Papežové, jako Innocent III. drželi Evropu pevně na  otěžích...skrze církev, její biskupy, kněze i mnichy pevně napojené  na Řím, papežství bylo schopné vytvořit v Evropě jednotu akce  a názoru, která už nebude nikdy opakována..

 GRANDIÓZNÍ "DĚVKA".

 Dokonce i současní vládci byli nuceni - ať už jakkoliv  nedobrovolně - pokleknout před papežem. Ta vše-pronikající moc, se  kterou církev vládla nad masami lidí, i její nesmírné bohatství  činilo z církve hrozivou moc, se kterou - i pro krále - bylo lépe  se spojit než bojovat. Ovšem, mnohem hrozivější byla všeobecně  přijatá víra, že církev může zamezit vstup do nebe komukoliv, kdo  jí oponuje. Téměř neodolatelná moc církve se demonstrovala již před  pádem Impéria.

 Vezměte na příklad veřejné pokoření císaře Theodosia v r.390  Ambrožem, který nebyl ani papežem, ale biskupem Milánským, (kde  císař sídlil). Jako odplatu za nepokoje v Tesalonice, Theodosius  nechal pobít 7000 lidí, včetně žen a dětí, v místní aréně. Aby  unikl exkomunikaci, císař uposlechl požadavek Ambrože a udělal  velmi ponižující veřejné pokání....

 Nejenom obyčejní lidé, ale i vlivní vojenští hrdinové  - dokonce i císařové - se třásli při hrozbě exkomunikace  v přesvědčení, že církev drží klíče k nebi. Colman J. Barry  připomíná: Ambrož, z velké části, zřídil Západní princip, který  poukazuje na fundamentální omezení tradiční autokratické moci když  hlásá: "Císař je uvnitř církve,ne nad ní"...

 Během Středověku ta úžasná moc, kterou vládla církev "nad  králi země", pokračovala v růstu. A tak povstala ta "grandiózní  děvka", zobrazená Janem v Apokalypse 17. s hlavním sídlem ve městě,  "které stojí na sedmi kopcích" a která vládne "nad králi této  země". (verš 18). Identifikace je nepochybná! Janova vise  z Apokalypsy 17 se naplňovala v pozoruhodném způsobu. Podívejte se  na obraz císaře Jindřicha IV. jak čeká u Canossy - bosý ve sněhu  - aby si mohl usmířit papeže Řehoře VII. v r. 1077. Během jednoho  století se sen tohoto papeže splnil .Monolitická super-struktura  svázala efektivně vladařskou a morální kostru středověké  společnosti tak, že retrospektivně, člověk vidí jako odraz zrcadla  dvanácté století pod Katolickou církví ve snu císařské vise, která  byla ztracena ve století pátém.

 Je to sice pozoruhodné, ale pravdivé - a další naplnění  biblického proroctví - že římsko katolický papež, následník  starověkých římských imperátorů, má tuto moc až podnes. Většina  národů - včetně USA - udržuje diplomatické styky s Vatikánem.

 Dokonce i bývalý Sovětský Svaz udržoval "kontakty na vysoké  úrovni" s Vatikánem posledních dvacet let - viz setkání papeže  a Gorbačeva. Jako ostatní, i Gorbačev byl tlačen nutností - i on  znal a respektoval moc Vatikánu.... Na rozdíl od - asi 60 milionů  Luteránů, papež vládne nad více jak 800 miliony Katolíků - téměř  trojnásobek poddaných Michaila Gorbačeva. Nemůže být žádných pochyb  o identitě "bohatě odděné ženy, která sedí na šarlatově zbarveném  zvířeti", z Apokalypsy 17, - ta děvka... "se kterou smilnili  králové této země".(1:2,5).

Katolická Encyklopedie udává: Je to uvnitř města Říma,  nazvaného městem sedmi pahorků, kde je celá oblast státu Vatikán..  (The Catholic Encyklopedia, 1976).

Samotná existence, velikost a vliv Římsko Katolické církve je  téměř tak pozoruhodné naplnění proroctví, jako zachování Israele a  jejího návratu do Palestiny. Bible také předpovídá, že za  "posledních dnů" bude oživeno světské Římské Impérium, které se  bude skládat z deseti národů Západní Evropy. V tomto novém Impériu  povládne Antikrist, který bude uctíván jako bůh světového  náboženství.

Je málo pochyb o tom, že toto falešné, odporné náboženství  "posledních dnů" nazvané "Záhada Babylón" (Apokalypsa 17:5) bude  mít své hlavní sídlo ve Vatikánu. Spojená historie Římské Říše a  Římsko Katolické církve podává úžasnou předpremiéru toho, co Jan  v Apokalypse předpovídá pro konečnou dobu.

 Římsko Katolická církev s jejím nárokem na "klíč" od nebeské  brány, s doktrínou očistce a s odmítnutím Rapture, potlačila na  dlouhá staletí naději na nebe. Její totální dominance teologických  věr po více jak 1000 let skrze exkomunikaci, mučení a smrt, vedla  k náboženské a morální korupci takových rozměrů, že dokonce  i "svět" couvnul v hanbě a hrůze! Taková byla ta tak nevhodná půda,  do které měla později zapadnout seménka Reformace a tím i "šťastné  naděje".

 Babylón Veliký.

 Ať už "Donation of Constantine" padělkem je - jak většina  historiků usuzuje - nebo není, to je zcela bezpodstatné. Důležitým  faktem je, že papežové a celá hierarchie římsko katolické církve  tento dokument rozšiřovala, jako způsob legitimizace svého  bohatství, síly a celé té pompy kolem. "Donation" prohlašuje že  Konstantin přemístil hlavní sídlo Římské Říše do Konstantinopolu  (dnešní Istanbul) a daroval Západní Říši - s celou císařskou  autoritou - papeži Sylvestrovi aby "povznesl Apoštolskou Stolici  požehnaného Petra ve slávě a moci nad celou Říši"...

 Dále tento dokument pokračuje: A přikazujeme aby Biskup  Římský měl primát nad hlavními Stolicemi v Antiochu, Alexandrii,  Konstantinopoli a Jerusalému právě tak, jako nade všemi kostely  ( církvemi) celého světa. Papež, který právě vykonává tento úřad,  bude nejvyšším mezi všemi knězi světa a vše, co se týká uctívání  Boha či zabezpečení křesťanské víry bude učiněno podle jeho  rozhodnutí.

 Za tuto službu darujeme papežům - kteří budou vládnout nad  Apoštolskou Stolicí až do konce světa - náš císařský palác, naši  korunu a tiáru, také šarlatový plášť a tuniku... Dále jim předáváme  císařská žezla, oštěpy i prapory... různé císařské dekorace  a všechna naše císařská práva a zároveň město Řím, okresy a města  Itálie a západních oblastí a vkládáme pravomoc nad těmito do rukou  papeže a jeho následovníků papežů konečným císařským dekretem.

 

 ROZPAD A OŽIVENÍ.

 Císařství, které bylo předáno papežům, bylo již odsouzeno k  rozpadu a zůstalo ve stavu neustálých proměn po staletí, jak tak  prožívalo invaze a změny v mocenských pozicích. Jak připomíná  Frend: K roku 450 byla navždy ztracená Británie, Severní Afrika  padla Arijským Vandalům, většina Galska a Španělska byla  administrována Arijskými vládci. V Porýní, kde se usadili barbaři,  Křesťanství bylo na ústupu... Trvalo to staletí, než Západní Evropa  dosáhla standardu prosperity, kterou měla ke konci století  čtvrtého.... Někdy kolem pádu Říma, dlouhé "indiánské léto"  Západního křesťanského a klasického světa se přesunulo do zimy  temnářského Středověku. Zvítězili germánští nájezdníci a teologie  Augustina (Frend, "Christianity").

 Navzdory disintegraci Impéria, papežství si moc udrželo a ještě  ji zvětšilo do království tak ohromného, že o něčem takovém žádný  římský imperátor ani nesnil. Nakonec "Svatá Římská Církev", která  se prohlašovala za "království Boží", dokonce prožila slavné a  trvalé oživení. Představuje obraz z budoucnosti kdy Antikrist  obnoví partnerství s falešnou církví.

 Když povstání vyhnalo papeže Leo III. z Říma, tento utekl ke  dvoru Karla I. Velikého (Charlemagne), jehož armády jej později  znovu nastolily na papežský trůn. Když se potom Karel Veliký  účastnil mše v katedrále sv. Petra na Hod Boží Vánoční v r. 800,  papež jej korunoval na císaře Západu. Tento titul byl později uznán  jak východním císařem v Konstantinopoli, tak i kalifem v Baghdadu.  Toto byl velmi chytrý tah, protože obnovení celosvětové nadvlády  Říma bylo snem nejenom středověkých papežů a císařů, ale také  jejich poddaných.. (Chadwick,"Early Christianity").

 Moc Karla Velikého hrozila zastínit papežskou autoritu. Avšak  po této korunovaci, pevné partnerství s papežem pracovalo téměř  čtyřicet let na vytvoření křesťanského Společenství, jaké kdysi  navrhnul Augustin. Efektivní císařská tažení v Severní Evropě  následovalo nucené pokřesťanštění Pohanů a tím se rozšířilo Římsko  Katolické Panství. Jedna Encyklopedie to podává takto: Ideál  Universální Církve a Universálního Císařství - pracující v harmonii  jakou Katolická církev požívala od Pádu římského císařství na  Západě dostávala podobu reality. Karel Veliký vyjádřil svůj názor  na "stát a církev" v dopise papeži Leovi III.:

 Je naším úkolem - bránit ozbrojenou mocí - Kristovu Církev  kdekoliv před útoky Pohanů i nevěřících a posílit poznání Katolické  víry. Na Vaší straně, nejsvatější otče je, abyste pomáhal naším  armádám, ruce vztyčeny k Bohu jako kdysi Mojžíš, aby vaším zásahem  a vedením a darem Božím měli Křesťané vítězství kdekoliv a kdykoliv  nad nepřáteli Jeho Svatého Jména - aby jméno Ježíš Kristus, mohlo  být oslaveno po celém světě...

 

 SEN, KTERÝ ZTROSKOTAL NA LIDSKÉ POVAZE.

 Pro mnohé bylo oživení "Svaté Říše Římské" důkazem, že  nadešlo milenium. Následující léta lidské ideály se zdály přetvářet  svět kolem sebe. Církev měla pod kontrolou celou společnost.  Středověká církev měla vládnoucí aparát přesně jako stát: Zákony,  soudy, daně a daňové výběrčí, velký administrativní aparát, moc nad  životem a smrtí nad občany Křesťanství a jejich nepřáteli - ať už  uvnitř či vně... Papežové si činili nárok na vyhlašování a řízení  válek proti nevěřícím. Sbírali armády, řídili tažení a uzavírali  smlouvy v obraně jejich územních zájmů. Papež Innocent III  (1198-1216) si zřejmě neuvědomil Janovu visi "velké děvky"  z Apokalypsy, když si zajišťoval celkem jasnými slovy autoritu  církve nad světskou mocí:

 Právě tak jako Bůh, Stvořitel vesmíru, ustavil dvě světla na  nebi - jedno které bude vládnout nad dnem a menší pro vládu v noci,  právě tak ustavil oblohu Universální Církve dvěmi jednotkami, jednu  aby vládla dnem na dušemi a menší, které vládne v noci nad těly...  A tak právě jako měsíc dostává světlo od slunce a proto je menším  jak v kvalitě tak i kvantitě, tak královská moc je odvozená  z papežské autority - z její slávy a důstojnosti.... Z milosti Boží  nyní existuje pevný mír a spolupráce mezi Církví a Impériem. Stav  světa, který se rozpadá, bude restaurován naší pílí a péčí, jelikož  papežská autorita a královská moc jsou plně postačující k tomuto  účelu. (Rev. Peter Geierman, "The Convert°s Catechism of Catholic  Doctrine", 1977).

Přesto, že církev prohlašovala že připravuje lidi na nebe,  papežská vise byla jasně zaměřená na věci ryze pozemské...  Katolická církev předstírala, že reprezentuje hodnoty spirituální,  zatím co shromažďovala materiální statky a moc. Místo aby se dívala  dopředu k mileniálnímu království, které jednou založí sám Boží Syn  až se vrátí, církev viděla sama sebe jako království, ve kterém  vládnou svrchovaní papežové a vykonávají moc nad vládci této země!  Kromě toho, toto jejich "království" bylo nestydatě pozemské, zcela  oddané vášním těla a věcem tohoto života, zatím co církev tvrdila,  že připravuje lidi pro nebe!

Nikdy neexistoval žádný pokus o vybudování pravého Božího království, dokonce ani snaha o vylepšení tohoto světa! Mniši se  stáhli do klášterů, zatím co zbytek, včetně mnoha kněží a papežů  žil pro své uspokojení. A když - jak se občas připustilo - byly  spáchány hříchy, byla zde církev, aby obstarala rozhřešení, což jí  dávalo strašnou moc nad životy jak prostých, tak i králů. Církev  uzavřela bránu do nebes těm, kteří by jinak mohli vejít skrze Toho,  který kdysi řekl:"Já jsem tou branou. Když kdokoliv vejde skrze  mně, bude spasený" (Jan 10:9).

Namísto toho církev otevírala bránu pouze za poplatek!  Kristovo odsouzení rabínů Jeho doby platilo nyní na církev, která  tvrdila, že Jej zastupuje: "Běda vám, učitelé Písma a farizeové,  pokrytci - protože zavíráte království Nebes před lidmi; sami totiž  nevstupujete a těm, kteří by vstoupit chtěli, vstoupit nedovolíte.  Běda vám, učitelé Písma a farizeové, pokrytci - protože vyjídáte  domy vdov a okázale se dlouho modlíte; proto dostanete větší  odsouzení. Běda vám, učitelé Písma a farizeové, pokrytci! Obcházíte  souš i moře, abyste získali jednoho proselytu; a když se to stane,  uděláte z něj syna Pekla dvakrát horšího, než jste sami! Matouš  23:13-15.

Zatím co Augustin sám byl velmi uctívaný, většina jeho teologie, kterou mnoho považovalo za příčinu pádu Římského Impéria,  nebyla už přijímána. Augustin napsal své "Boží Město" s výzvou ke  Křesťanům, jako poutníkům a cizincům na zemi, aby hledali svou  naději v občanství nebeském. Napsal to jako reakci na zplundrování  Říma 24 srpna 410 armádou Gothů, kterou vedl barbarský vládce  Alaric. Řím nebyl znásilněný po dobu 800 let pohanské vlády a nyní padne za vlády křesťanských císařů! Takový byl pláč, volání a výčitky po římských ulicích ty dny. Pohané žádali od Křesťanů: "Řekněte nám důvod Kristova příchodu! Vysvětlete nám, jakou výhodu  to přineslo pro lidskou rasu! Nejsou věci mnohem horší od doby, kdy Kristus přišel - nebyly ty staré doby lepší?"

S oživením "Svaté Říše Římské" se "staré dobré časy" vrátily  a dokonce překonaly očekávání. Toto byl ten sen, který církev  prosazovala! Před-milenialismus s nadějí na Rapture byl odložen  přes staletími. Konec konců, Kristus se nevrátil a ta Jeho "krátká  chvilka" už dávno prošla! Amillenialismus neměl odpůrců a tak se  nakonec stal tak optimistickým, že se pomalu z něj stal  post-millenialismus - i když tento pohled byl formalizován až tak  kolem 1700. Barry poznamenává: Ranná křesťanská víra, že Kristův  návrat je imminentní, se pomalu ztrácela. Pod tlakem života se  Křesťanství stalo křesťanskou kulturou světa, integrální částí  celku.

Mnohým se zdálo, že ta stará vise Ambrože Milánského, kterou  vyjádřil na pohřbu Theodosia, se pomalu uskutečňuje. Ambrož  vyjádřil naději, že Římské Impérium, z důvodů svatosti svých vládců  bude věčně vládnout nad světem v partnerství s církví - každý  z nich obdařený speciální mocí a autoritou od Boha, které budou  zaručovat bezpečnost a blahobyt všech.... Tato naděje se rozpadla  v prachu poraženého Říma, ale nyní byla oživena - a zdálo se že na  trvalo! Na vrcholu úspěchu, papež Bonifác VIII. znovu obnovil názor  Innocenta III. a vyhlásil svrchovanou moc nad dočasnými vládci.  Jeho "Bulla Unam Sanctum" (1302) papež prohlašuje: A proto oba meče  jsou pod mocí církve: spirituální i materiální - jeden používaný  církví, druhý pro církev; první knězem, druhý králem, ale z vůle  kněze a s dovolením kněze. Je totiž nutné, aby jeden meč byl pod  druhým a aby dočasná moc byla podřízena moci spirituální. (Karl  Keating, "Catholicismus and Fundamentalismus").

Takováto moc nebyla pro církev nikdy zamýšlena! Smutným výsledkem byla korupce církve, která v několika stoletích dosáhla  svého vrcholu. Římsko-katolická administrativa ohromného světového  systému byla - bohužel - vedená lidmi, kteří měli stejnou  náchylnost pro chtivost po penězích a dobrý život, jako celková  populace. Jak to správně vystihnul Will Durant: Velký sen se zlomil  na povaze člověka.....

VZRŮSTAJÍCÍ NESPOKOJENOST.

Stížnosti, zamířené na papeže, preláty a kněze z důvodů  jejich chtivosti po bohatství se zvětšovaly. Machiaveli, když  vytvářel příklad svého úspěšného prince, který skutečně věděl jak  využít svěřenou moc, našel svůj obraz v papeži Alexandrovi VI.  (1492-1503), který "nedělal nic jiného kromě podvádění lidí,  nemyslel na nic jiného, byl vždy schopný k tomu najít příležitost.  Žádný jiný z lidí nesliboval či nepřísahal víc - žádný jiný z lidí  své sliby neplnil méně". (Henry Clarence Thiessen,"Introduction to  New Testament", 1943).....

O papeži Janu XII. (955-964) Liutprand z Cremony napsal:  "Papež Jan je nepřítelem všeho - Lateránský palác, který kdysi  v sobě hostil svaté, a je nyní vyloženým bordelem, nikdy nezapomene  spojení papeže s konkubínou svého otce, sestrou jiné konkubíny  Stephanie.... Ženy se bojí přijít a modlit se na prahu svatých  apoštolů, protože slyšely, jak nedávno Jan násilím donutil nějaké  poutnice do své ložnice - manželky, vdovy, panny."(Geierman,  "Catechism").

Na počátku čtrnáctého století již církev zcela ztratila  veškerou důvěru jako vzor a příklad křesťanského života. S hlubokým  studem obviňuje Dominikán své bratry-kněze:"Ti, kteří mají být otci  chudých se válí v přežranosti a opilosti po celé dny" (Frend,  "Christianity"). Jeden z biskupů se vychloubal svými sexuálními  výkony s abatyšemi a jeptiškami. Stal se prý otcem 14 dětí ve 22  měsících. Všechny své potomky zajistil skrze majetek církve.  (Chadwick, "Early Christianity").

Anglický John Colet byl šokován lehkým životem a bezbožností  papeže i kardinálů, když jednou navštívil Řím. Ze své kazatelny londýnské Katedrály sv. Pavla kde byl děkanem, zahřměl svá obvinění proti vedoucím v katolické církvi, kterou tolik miloval:"Jaká odporná bezbožnost těchto mizerných kněží, kterých naše doba má tak mnoho! Kněží, kteří se nestydí spěchat z náručí nečisté děvky do svatyně, k oltáři Krista, k Božímu tajemství!" (Chadwick, "Early").

Celý svět byl vystaven podívané na války, které se bojovaly za peníze získané prodejem výhodných náboženských úřadů.  Nelegitimní papežští potomci byli zaopatřováni ze stejných zdrojů.  Neméně skandální bylo najímání umělců k zhotovení velkých  uměleckých děl a restaurace katedrály sv. Petra z prodeje odpustků těm, kteří byli příliš chudí, než aby mohli vykonat pouť do Říma, či vidět nějaké dílo Michelangela. Udržet svou moc nad masou lidí,  bylo třeba je držet v nevědomosti co se Boží milosti týče. K tomu  účelu byly mše recitované v latinském jazyku a Písmo drženo od  prostých lidí. Synoda v Toulouse (1229) vydala, kromě jiného toto  nařízení: Obyčejný lid nemá povoleno vlastnit knihy Nového a Starého Zákona, kromě žaltáře, breviáře a knihy o Požehnané Panně, a to pouze v latinském jazyce!!!

V letech 1378-1414 existovala dokonce dvě papežství, která rozdělila evropskou loyalitu a vytvořila nesnesitelné finanční  břemeno podporou dvou papežských dvorů.. Náladový, arogantní papež Urban VI. měl za sebou Řím, zatím co papež Klement VII žil  v luxusním papežském paláci v Avignonu, Francii. Zvolení tím stejným shromážděním kardinálů, každý z nich se prohlašoval za toho  pravého nástupce sv. Petra a - pochopitelně bojovali nelítostně  mezi sebou. Jak se tak zveřejnily urážky proti křesťanské  skromnosti a zbožnosti, Petrarch popisuje papežský dvůr v Avignonu:  "Žiji právě ve Francii, Babylónu Západu. Slunce, na své denní pouti  nemůže vidět nic odpornějšího než tento obraz od břehu Rhony. Zde  vládnou nástupci chudých rybářů z Galileje.... ověšeni zlatem a odění v purpuru, kteří se chlubí kořistmi princů a národů...  luxusní paláce obklopené hradbami - namísto přístřeší obrácené  bárky.... Namísto svatého ticha nacházíme hostitele kriminálníka  s jeho nechvalně známými společníky. Namísto střídmosti  a střízlivosti - honosné bankety ..namísto bosých noh apoštolů,  koně pokryté zlatem, krmené zlatem, a pakliže se Pán brzy nevrátí,  budou také zlatem okováni". (Frend, "Christianity").

 

 LÁSKA K PENĚZŮM JE KOŘENEM ZLA.

Nesmírných částek peněz bylo zapotřebí k udržování luxusního života církve a její říše - a metody, kterých se používalo v  "vybírání" nutných poplatků, se staly otevřeným skandálem po celé  Evropě. Úplatky byly běžným způsobem života ve Vatikánu, a dokonce  i kardinálové získávali svá "povýšení" zaplacením požadovaného poplatku. Aeneas Sylvius, ještě než se stal papežem, napsal že v Římě se dá koupit všechno a že "bez peněz by církev nesvedla  nic". (Hughes, "History").

Nicholas Clemanges píše s hanbou: "Papeži ustavují své  "výběrčí" v každé provincii - hlavně takové, o kterých ví, že jsou  ti nejobratnější ve vymáhání "poplatků", vzhledem k jejich zvláštní horlivosti, píli a tvrdé povaze. Krátce řečeno: Takoví, kteří nikoho neušetří, u nikoho neudělají vyjímku a budou schopní  vymačkat zlato i z kamene... Takovým lidem udělovali papežové právo k prokletí (anathema) kohokoliv, dokonce i preláty a právo vyloučit  z "křesťanského" společenství kohokoliv, kdyby - během určité doby  neuspokojil jejich žádost o peníze.

Po celá staletí nebyly církevní úřady přidělovány na základě čistého křesťanského života, schopnosti a spirituální dospělosti, ale byly prodávány tomu, kdo nabídl nejvíc!!! Osoby, které mohly církev obohatit - i když morálně zkažené - byly často postaveny na vysoká místa. Každý ten "úřad" stál pořádnou částku v penězích či  pozemcích. Ovšem, nikoho nezajímala skutečnost, že místní fary či  vyšší jednotky zřídka kdy spatřily své spirituálně nekvalifikované  a vždy nepřítomné vůdce.

Církev měla k disposici tisíce důmyslných metod, jak ulehčit  kapsám pomýlených duší, které byly přesvědčeny že spásu lze obdržet  pouze skrze svátosti - které, pochopitelně byly k dostání za přiměřený poplatek. Taková výnosná formule byla opakována opět a  opět bezpočetnou řadou náboženských autorit a i kultů. Doktrína  "sémě víry" kterou začal Oral Roberts a je nyní používána celým charismatickým hnutím je takovou protestantskou obměnou toho, co už dávno Katolíci vyzkoušeli jako bezpečnou metodu získávání financí.  I když nezachází tak daleko aby nabízelo spásu, toto učení  přesvědčilo statisíce, že je tou nejlepší cestou, jak obdržet  odpověď na modlitby za prosperitu, zdraví a úspěch....

Tyto vysoce nátlakové techniky pro získávání financí - a to nejenom od Robertse ale i od některých TV evangelistů a i pastorů,  i když jsou o něco více vynalézavé, hrají na stejnou strunu strachu, kterou využívala římsko katolická církev už od Středověku. Jsou věci, které se nikdy nemění. Ovšem, dnešní vatikánští úředníci  vyvinuli mnohem účinnější způsoby - jednají nyní ve velmi podivných finančních machinacích, zatím co navenek udržují vůči světu zdání  zbožnosti.

Mnoho takových případů týkajících se velmi pochybných finančních transakcí, bylo již odhaleno, spojení církve s nechvalně známou P-2 tajnou Zednářskou Loží, Mafie a - pravděpodobně  i s vraždou papeže Jana Pavla I. který zamýšlel hluboké reformy za  účelem odstranění těchto praktik. Ve vatikánském štábu bylo více  jak 100 Svobodných Zednářů - ani jeden nebyl odstraněn. (David A.  Yallop, "in God°s Name:An Investigation Into the Murder of Pope  John Paul I".).

Je velmi ironické že nynější papež, zatím co přijmul jméno Jan Pavel II, je velmi daleko od reforem, které chtěl vykonat Jan  Pavel I a sám pokračuje v pochybné politice církve. Kromě toho dává  ve Vatikáně přístřeší - když ne vrahům předešlého papeže, tak alespoň podílníkům na tomto činu - těm, kteří pomáhali odstranit  stopy této vraždy. Dále poskytuje ochranu zkorumpovaným úředníkům,  které Jan Pavel I plánoval odstranit - včetně některých, kteří byli  dokonce civilními úřady obviněni. Tito by byli dávno zavření, nebýt  papežské ochrany. (Yallop, stejná kniha).

 

 PRODEJ SPÁSY.

 Pokud by se posuzovalo podle vynalézavosti, hanebnosti  a skandálnosti - žádný systém na získávání a vymáhání peněz nestojí  ani po kotníky prodeji odpustků, který se stal hlavním zdrojem hotovosti pro papeže během doby vedoucí k Reformaci. Základ k tomu byl položen v r. 593, když papež Řehoř I. dostal sice nebiblický, ale zato velmi výnosný nápad: Existuje místo, které se jmenuje očistec, kde duše mrtvých musí trpět aby byly očištěny od svých  hříchů a plně osvobozeny od dluhu "věčného trestu". Když se tato  idea ukázala být velmi úspěšnou, byla vyhlášena jako dogma římsko katolické církve na Sjezdu ve Florencii v r. 1439 a dodnes zůstala jako důležitá část Katolicismu.

 A tak ti lidé, kteří o sobě tvrdili že zastupují Krista a jsou vůdci Jeho pravé církve, se skrze své tradice vzdálili od  pravého Písma, na kterém Křesťanství stojí a dogmaticky prohlásili,  že Kristova smrt na kříži neočistila dostatečně duši pro vstup do nebe. Jako dodatek k tomu, co Kristus vytrpěl, i my musíme za naše  hříchy trpět - jak v tomto životě, tak i v "očistci". A přesto ten, kterého nazývají prvním papežem, kdysi prohlásil: Vždyť i Kristus  dal svůj život jednou pro vždy za hříchy, spravedlivý za  nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu". 1 Petr 3:18.

 Mnohé verše jasně prohlašují, že ti kteří uvěřili v Krista, a  přijmuli Jej jako Pána a Spasitele, jsou provždy očištěni od viny  a následku hříchu - očistění, které mohl udělat pouze On. "Krev Ježíše Krista, Jeho Syna, nás očisťuje od všeho hříchu" 1 Jan 1:7.  "Když dokonal očistění hříchů"..Židům 1:3.

Navzdory tomu, Katolicismus hereticky odmítá tato ujištění a moderní katolický katechismus prohlašuje: V tomto životě se můžeme vyhnout dočasnému trestu za hřích modlitbami, postem, rozdáváním almužen, a.t.d. (Geierman, "Catechism")... Očistec je stav, kde dočasně trpí ti, kteří jsou vinní lehčími hříchy, nebo  kteří zemřou aniž by plně uspokojili požadavek trestu za odpuštěné  hříchy" (tamtéž).

Jak Bible, tak i Bohem daný smysl pro spravedlnost, volá v protestu proti učení, že "odpuštěné hříchy" vyžadují další  potrestání! A přesto Karl Keating, jeden z vůdčích katolických apologetů učí: Kristovo utrpení, i když plně postačující za naše hříchy, nás ponechává jakoby v dluhu cti, který splácíme utrpením vlastním. Není proti smyslu Vykoupení říci, že musíme trpět za naše hříchy - je to věc spravedlnosti". (Keating, "Catholicism"). Je to  další svědectví o výmluvné moci Katolicismu když Keating, který je právníkem, přijme ve jménu Boha přesně tu nespravedlnost, které  dokonce i lidské zákony se snaží zabránit: Dvojitý trest za stejný zločin (double jeopardy).

Kristovo triumfální zvolání: "Dokonáno jest!" je v řečtině  Nového Zákona výraz účetnický, který znamená, že dluh byl plně zaplacen a spravedlnost byla uspokojena. Vše co zbývá pro nás, je  uvěřit svědectví Písma a přijmout milost, která je zdarma nabídnuta  Bohem na základě toho, že náš dluh byl zaplacen Kristem. Učit že  ještě zbývá další "splátka" v podobě nedefinované délky a neurčité  povahy utrpení - ať už na tomto světě nebo v místě nazvaném očistec  - je jasná kontradikce jak logiky tak i Písma! Kromě toho, pakliže Kristus nebyl schopný zaplatit plně za naše hříchy, potom v žádném případě nebude také schopný dokončit to, co začal!

Teorie očistce byla vymyšlená, aby rozšířila moc církve nad dušemi lidí. Jak se tak postavila mezi lidstvo a Tím, který řekl:  Přijďte ke mně ..Já jsem ta Cesta..." církev otevírala dveře pouze  těm, kteří vstoupili do jejích řad, poslouchali její pravidla  a plnili její pokladnice. Doktrína očistce byla jediným logickým rozšířením složitého "milost-udělujícímu" systému, který papežové, kardinálové, biskupové a kněží postupně rozvíjeli po staletí.  Výsledkem toho se stalo, že Římsko Katolická Církev nahradila Ježíše Krista jako cestu ku spáse - a nesmírně zbohatla prodáváním odpuštění hříchů...

Jak se vůbec mohlo stát, že taková jasně nebiblická doktrína  mohla vůbec být přijata??? Hlavním důvodem byl ten fakt, že stále méně a méně Křesťanů bralo Berojskou odpovědnost (Skutky 17:11)  a privilegium skutečné studie Božího Slova vážně, aby si ověřili sami pro sebe, zda to či ono učení církevních autorit odpovídá duchu Písma. A jako výsledek tohoto zanedbávání, tato výsada byla nakonec zakázána... Jak tak církev operovala skrze svou hierarchii  vůdců, prohlásila se za jediného vykladače Písma, za ochránce pravé víry a za jediného "udělovače svátostí". Nikdo nesměl uvést v pochybnost její dogmata.

Viz katolický katechismus: Ježíš Kristus učinil svou Církev  ochráncem a vykladatelem Písma. Katolická církev je strážcem  zjevené pravdy, jak je obsažená v Božské Tradici a Svatém Písmu.  Člověk může získat znalost Božího Slova pouze od Katolické  Církve..... Zatím co mezinárodní intriky, korupce a zatajování  těchto skutečností jsou neuvěřitelné, teologické omyly z minulosti  jsou právě takovým zlem. Zlem ještě mnohem více nebezpečnějším  v tom smyslu, že udržují nespočetné miliony Katolíků ve spirituální  temnotě a vede k odloučení od Boha...

NEUVĚŘITELNÁ DOKTRÍNA ODPUSTKŮ.

Idea "odpustků" byla vynalezená Alexandrem z Hales ve 13 století.  Nespočítatelné bohatství bylo nahrabáno z poplatků, které byly předepsané poutníkům, když papež Bonifác III. prohlásil "Velké  Jubileum", ve kterém slíbuje odpuštění dočasných trestů za hřích všem těm, kteří učinili pokání, vyzpovídali se ze svých hříchů  a navštěvovali po patnáct dní, baziliky sv. Petra a Pavla v Římě.  Jak píše William Canton: Po celý rok 1300 nebylo nikdy méně než  200 000 poutníků a počet mnohdy překračoval dva miliony. (William  Canton,"The Bible and the Anglo-Saxon People", 1914).

Nic se neprodává lépe, než podvodné odpuštění hříchů!  Doktrína odpustků, jak stojí dnes, byla prohlášená za dogma papežem Klementem VI. v r. 1343. Klement prohlásil, že "jedna kapka Kristovy krve stačí vykoupit celou lidskou rasu". Zbytek té krve  rolité na kříži - "její účinnost zvýšená zásluhou Požehnané Panny a skutky svatých "ustavuje" poklad, který byl Bohem svěřený sv.  Petru a jeho následovníkům - aby byl použitý k plnému, nebo  částečnému odstranění dočasných trestů za hříchy věrných, kteří učinili pokání a vyznali své hříchy". (Z dekretu Klementa VI.).  Papežskou bulou v r. 1476 papež Sixtus VI. "rozšířil tuto privilej na duše v očistci (snižující dobu utrpení), za podmínky, že jejich příbuzní nakoupí odpustky pro ně. (Earle E.Cairns, "Christianity  Through the Centuries: A History of the Christian Church", 1981).

Zde je vidět nelogičnost a hereze učení: Zatím co jedna kapka Jeho krve postačuje na vykoupení lidstva, celý ten zbytek krve nepostačuje osvobodit spasené od dočasných trestů v očistci! Další urážka Boha spočívá v tvrzení, že Kristova krev se stává účinnější  skrze záslužné skutky svatých - a že vlastně nemá žádnou hodnotu,  pakliže není dispensována a aplikována svátostně katolickým kněžstvem - pochopitelně za určitý poplatek.

Dvojčata doktrín očistce a odpustků se ve skutečnosti  navzájem vylučují. Potom co bylo prohlášeno, že (jako dodatek k  tomu, co Kristus na kříži vytrpěl) je od nás ještě požadováno  utrpení, Katolická Církev nabízí snížení doby útrap v očistci (bez  útrap!) výměnou za několik "Zdrávas Maria", či účast na jiných rituálech a svátostech, jako na příklad opakování Mše. V době kdy začala Reformace, se odpustky prodávaly čistě za hotové - nic jiného požadováno nebylo!!! Z toho je jasné, že spirituální osud člověka se formoval podle obsahu jeho peněženky! Pro pokorné a chudé byl očistec mnohem větší hrozbou než pro ty, kteří si hřích  dovolit mohli! Velmi ochotní uvěřit falešným slibům, hříšníci stáli ve frontě na nákup odpustků a tím i cesty do nebe. Byl to už od začátku obchod se lží - ale fungovalo to!

V praxi to znamenalo odsávání peněz nutných pro místní  potřeby, ve prospěch papežských válek a soukromých projektů. Nejvíc se tak stávalo v Německu, které bylo již tehdy hospodářsky silné.... V té stejné době už rostl počet budoucích reformátorů,  kteří rozeznávali problémy. Bylo jim jasné, že celá ta doktrína očistce a odpustků je vyloženou urážkou Boha Otce a Syna, který nesl na sobě hříchy světa!! Tato dvě dogmata, zcela neznámá první  Církvi, se vysmívala všemu, co ten kříž dosáhnul. Ovšem, postavit  se církevní hierarchii vyžadovalo velikou odvahu. Riskovala se tím  nejenom exkomunikace, ale často i sám život! Odejít z církve nebylo přáním většiny budoucích reformátorů. Doufali ve změnu zevnitř.  "Vše, co je zapotřebí je přece Bible, namísto církevní autority!  A tak primární pokřik byl "Sola Scriptura!" (pouze Bible!) Zdálo se  to být všechno tak jednoduché!!!!

Reformace....

John Wycliffe (1239-1284) byl mezi prvními, který se rozhodl  podřídit se pouze Božímu Slovu. Výmluvný, silný "jitřenka  Reformace", Wycliffe argumentuje že je to Ježíš Kristus, ne papež  kdo je pravou hlavou Církve - a že Bible, ne církev je nejvyšší  autoritou... Wycliffe napsal první anglickou Bibli, aby jeho  krajané ji mohli číst sami pro sebe a pochopit ji sami pro sebe.  Dále dal dohromady skupinu evangelistů, nazvaných Lollards, aby  kázali evangelium přímo z Písma po celé Anglii. I když Parlament  odsoudil jeho názory v 1382 a v r. 1401 nařídil trest smrti za  kázání evangelia, Wycliff sám mučednické smrti unikl.

Na evropské pevnině, Jan Hus (1369-1415) rektor Pražské  University, byl Římem exkomunikován pro učení Wycliffových článků  víry: Osobní vztah ke Kristu a přístup k Bohu skrze Něj pro všechny věřící a potřeba pro autority církve, podřídit se autoritě Písma.  Husova neochvějná opozice k prodeji odpustků v r.1412 v Praze (za účelem financování války papeže s neapolským králem), přivodila plnou sílu papežského hněvu proti Husovi. V r. 1414 byl Hus povolán do Kostnice, aby se odpovídal na Všeobecném Sněmu, který byl svolán k vyřešení církevních reforem. Přestože obdržel slib bezpečného návratu do Prahy, který podepsal císař Zikmund, Hus byl zatknut a  uvězněn.

POŽEHNANÍ JSTE, KDYŽ VÁS PRONÁSLEDUJÍ...

Během celého dlouhého procesu, Husovy mocné argumenty  podporované Písmem odkryly nebezpečnou hrozbu katolické církvi: Že spása je jen z Boží milosti skrze víru, že skrze skutky nebude ospravedlněný nikdo a že čistý křesťanský život je to co potěší  Boha - bez ohledu na hodnost či moc... První argument činí  nepotřebným celý ten systém zbytečných "prostředníků" (kněží,  biskupů, kardinálů a papežů) a lukrativní obchod s prodejem spásy  za peníze. Druhý by vyžadoval odstranění většiny katolické  hierarchie z důvodů morálních. Samotná existence katolické církve  závisela na odstranění takových idejí! Husa odsoudili, degradovali,  jeho duši poručili Ďáblu a jeho tělo plamenům. V té stejné diocési Kostnice kněží, kteří reprezentovali systém který odsoudil Husa,  přiváděli na svět 1500 nelegitimních dětí každý rok - a to se  nemluví o široce praktikované homosexualitě!

Největší podíl viny spadá na katolickou církev, za zavedení  životního stylu, který porušuje jak Písmo, tak i přirozenou  sexuální touhu člověka: "Biskup má být bezúhonný, muž jedné ženy,  řádného chování.."1 Timoteovi 3:2 Církev ukázala svůj nesouhlas s takovým morálním bahnem ne tím, že by odstranila vinné kněze, ale tím že zvýšila "poplatek za konkubíny" a zvýšila také "kolébkovou daň !!!"

Dva týdny před jeho dnem 6 července 1415, Hus napsal z vězení: Jsem velmi posilňován tím co Kristus řekl: "Požehnaní jste vy, když vás lidé nenávidí"... vyzývá nás radovat se v těchto  potížích. Není těžké to číst nahlas a učit o tom, ale velmi obtížné to žít... Nejsvatější Kriste, přitahuj mně, slabého jak jsem.. k sobě, protože když Ty nepřitahuješ, nemůžeme Tě následovat. Dej mi statečné srdce, pravou víru, pevnou naději a dokonalou lásku, abych pro Tebe mohl položit můj život v trpělivosti a radosti, Amen.

Ve Florencii v letech kolem 1490 dokonce i světským bohatcům se pohnulo svědomí. Pod ohnivým kázáním Dominikána Girolamo Savonaroly, který oprávněně nazval Římsko Katolickou církev "děvkou, která je ochotná prodávat spásu za peníze".(G.G.Coulton,"Five Centuries of Religion", 1923). Pod jeho vlivem Florenťané se zavázali k reformaci svých životů.  V dramatické transformaci, nad kterou by bledli závistí všichni ti, kdo propagují Křesťanství v moderních městech, obyvatelstvo reagovalo na vášnivou výzvu Savonaroly k asketickému svatému životu. Pro krátký divoký moment v historii dekadentní Florencie obcházely florentské děti od domu k domu, aby posbíraly ke spálení  všechny ty marnivé tretky, které Savonarola odsoudil.

Nadšení brzy vychladlo a přirozená vlastnost lidského srdce se prosadila zpět napovrch. Pouze lidé, kteří jsou zrozeni z Ducha a skutečně Krista milují, budou schopní dodržovat Jeho přikázání.  Křesťanské rekonstrukce dnešního světa - jak ji navrhují někteří evangelisté - nebude mít o nic více úspěchu nežli měla marná a  prchavá rekonstrukce florentské společnosti za Savonaroly. Když se tento mnich odvážil kritizovat papeže Alexandra VI. pro jeho ničemnost, Savonarola který už měl zákaz kázání, byl exkomunikován, a odsouzen k smrti. Savonarola byl souzen, oběšen a spálen (1498)  za velikého potlesku populace, která teprve nedávno, pod jeho vedením spálila "marnivost", se rychle "unavila" předstíráním  čistoty a svatosti, pro které skutečné srdce neměla.

POSLEDNÍ KAPKA.

Německo začínalo být neklidné pod botou papežů - ani ne tak z důvodů spirituálních. Ty nehrály příliš velkou roli, protože náboženství se stalo více formou, než obsahem. Důvodem byl stálý  odliv financí z Německa do Říma. Krize nastala, když papež Leo X.  (1513-1521) učinil nový program, který mocně zaútočil na německé  pokladnice. Leo, syn Lorenza Magnificentního, pravil svému bratru při příležitosti svého povýšení na papežskou stolici: "Bůh nám papežství dal - pokusme se jej prožít v radosti"... Leo potřeboval finance na jeden z jeho oblíbených projektů: Opravu a rozšíření katedrály sv.Petra - monument bohatství a korupce římského Katolicismu, která dodnes stojí ve své aroganci moci a zlata.

 V ten osudný rok 1514, určitý arcibiskup Albert, který měl  pod kontrolou již dvě provincie se schválením Říma, obrátil svůj chtivý zrak na třetí, neobsazené arcibiskupství v Mohuči (Mainz):  Aby obešel technikalitu církevního zákona, který zakazoval držení vícenásobných úřadů, Albert, který byl přitom zároveň princem  z Hohenzollernů - zaplatil papeži slušnou sumu za speciální  "dispenzaci" která by legalizovala jeho ambiciózní plány. Jako zvláštní "bonus k normálnímu poplatku", Leo si vyžádal od Alberta  slib k veliké částce peněz a pomohl mu toto zaplatit tím, že vyjednal pro Alberta půjčku od bohaté rodiny Fuggerů v Augšpurku.

Papež Leo potom vydal papežskou bulu, která opravňovala prodej odpustků v Sasku. Polovina peněz (po odečtení komise) šla  Albertovi, druhá Fuggerovi - čímž se půjčka pohodlně zaplatila. Albert svěřil tento program do schopných rukou dominikánského mnicha jménem Johann Tetzel, jehož bezohledné prodejní metody vždy přinášely výsledek. Agenti od Fuggera cestovali s Tetzelem, aby se ujistili že Fugger svých 50% dostane. Sám Tetzel dostával asi tak tisíc dolarů (tehdejší hodnoty) za měsíc - což byl na tu dobu královský plat!

V roce 1517 dorazil Tetzel do Juterbocku a zpráva o úspěšném prodeji odpustků se dostala až k sluchu neobyčejného augustiánského  mnicha, který právě přednášel na blízké univerzitě ve Wittenberku.  Devadesát tři slavných článků (tezí), které Martin Luther ve zlosti  přibil na vrata zámeckého kostela ve Wittenberku 31 října 1517,  byly hlavně útokem proti zneužívání odpustkového systému jak jej představoval Tetzel - i když ne výslovně proti odpustkové doktríně!  Luther v té době nedošel ještě tak daleko ve svém myšlení. Brzy ale  bude přinucen k rozchodu s církví, když tato odmítne všechno volání  po reformaci....

 

MARTIN LUTHER.

Od počátečního rozhořčení na extravagantní sliby a obchodem s odpouštěním hříchů jak jej prováděl Tetzel, což bylo v očích Luthera vyloženou urážkou Boha, Lutherův spor s církví - kterou tak miloval - zahrnul i stále hořící problém svrchované autority Písma na rozdíl od Sněmů, nařízení a tradicí, jak tvrdili papežové. Ve své ohnivé debatě s Mistrem Eckem v Lipsku Luther prohlásil, že  "prostý laik ozbrojený Biblí, je více důvěryhodný než papež či sněm bez ní". (Roland H. Bainton,"Here I stand - A Life of Martin  Luther", 1950).

Když ho obvinili ze spirituální pýchy proto, že vynáší vlastní názor nad názor církve, Luther odvětil: "Kdysi Bůh promluvil ústy osla... Jsem vázán, ne pouze prohlašovat ale také  obhajovat pravdu mou krví nebo smrtí. Chci věřit svobodně - ne být otrokem žádné autority - ať už sněmu, univerzity či papeže"...  S důvěrou prohlásím to, co vidím jako pravdu - ať už byla řečena  Katolíkem nebo heretikem, ať už byla schválená nebo odmítnutá  jakýmkoliv sněmem". (Bainton).

Když byl povolaný do Říma, papežem Leo X. Luther se rozmýšlel dostatečně dlouho, aby papež, pod tlakem rostoucího nesouhlasu v Německu příkaz odvolal. O něco více než rok po tom, co Luther  přibil své teze na dveře ve Wittenbergu papež, ve snaze o smíření,  oficiálně odmítl některá z extrémních prohlášení, která prodavači odpustků prohlašovali. Připustil, že odpustky "neodpouští ani hříchy ani vinu" a že moc papeže byla omezená "k prosbě k Bohu, aby přidal mrtvým duším, zásluhy Ježíše Krista a svatých". (Durant,  "Reformation").

Pochopitelně nikdo nevrátil peníze těm, kteří darovali své peníze v naději v pravdivost dogma o možnosti odpuštění hříchů za finanční příspěvek... Když Luther byl požádán na shromáždění ve Worms, odvětil: "Pokud mně nedokážete můj omyl z Písma - nemohu.  Nepřijímám autoritu papežů a sněmů - ti už se mnohokrát neshodli. Moje svědomí je vázáno Písmem. Nemohu a neodvolám nic, protože jít proti svědomí je nejenom nesprávné ale také nebezpečné". Nechť mně pomůže Bůh, Amen". (Bainton).

Exkomunikaci a veřejné spálení Lutherových spisů bylo, jak se očekávalo první odvetou papeže Lea X. Lutherova odpověď byl  "Otevřený dopis křesťanské šlechtě". Zcela jasnými slovy poukazuje na to, že církev se musí zbavit tří hlavních omylů: Musí odstranit rozdíl mezi kněžstvem a laiky a tak obnovit každého jednotlivého Křesťana k jeho právu na kněžství. Dále musí uznat právo každého Křesťana na vykládání Písma podle vlastního svědomí. Za třetí musí vrátit Písmo na postavení finální autority, kterou církev uchvátila...

Ve svém svědomí se Luther dostal za bod, odkud už nebylo návratu. Ovšem, v tom kompletním odtržení nebyl Martin Luther nikdy schopný se zbavit všeho, čeho se zbavit měl! Mnoho z toho, co bylo výlučně "římské" zůstalo, a je částí Lutheránství podnes, jako na  příklad regenerace křtem a křtění nemluvňat. Kromě toho - netrvalo dlouho a ten stejně nízký morální standard se ukázal mezi následovníky Luthera. Přesně to, co zapálilo Reformaci, se dostalo do reformační církve! Dále: Martin Luther, ať už byl jakkoliv veliký, nikdy se nedovedl zbavit výlučného katolického rysu:  antisemitismu!

 NEÚSPĚCH POKŘESŤANŠTĚNÍ.

Ve svém konfliktu s papežem, Luther se nešťastně spojil s německými princi - kteří byli jen šťastní přijmout Lutheránství jako ospravedlnění svých sobeckých účelů: podržet si zlato, které by jinak putovalo do Říma. Zároveň s tím ale přicházel dobrý a fundamentální pohled na víru pouze v Krista, jedinou víru která spasí - bez církevních prostředníků. Lutheránství, které bylo proti církvi, která vládne světskou mocí, se velmi rychle smířilo s novým spojením církve a státu... Přes všechny dobré úmysly vůdců,  Protestantská Reformace se brzy ocitla ve stejném partnerském postavení s imperiální mocí - něco, co vlastně přivodilo pád Římské  Katolické církve.

Jak píše Will Durant ve své "Historii Reformace": Teoreticky církev a stát zůstaly nezávislé - ale ve skutečnosti nová  protestantská církev byla podřízená státu. Lutheránské hnutí, které  zamýšlelo podřídit celý život teologii, nevědomě a nechtěně dalo v pohyb všudypřítomnou sekularizaci, která je téma moderního života.

Německo šestnáctého století nebylo zdaleka jednotnou zemí.  Skládalo se z asi z 250 principalit, každá pod vládou prince, který měl právo na rozhodování o tom, jaké bude náboženství jeho země.  Oslavována "Protestanty" jako významné vítězství reformovaného  náboženství "Smalcaldická Liga spojila devět německých princů k obraně Protestantismu proti hrozícímu útoku imperiálních sil papeže. Brzy bude Evropa rozdělená (a tak zůstává podnes) mezi vládce a teritoria loajální ať už Protestantismu nebo Katolicismu  a v tomto smyslu budou vedeny krvavé války.

Luther opustil svou původní nechuť k násilí a jeho obhajobu individuální svobody a rozhodl se, že meč byl nutný nejenom proti papeži, ale jako nástroj pro prosazení "nové pravdy". Dával tím na  vědomí že Reformace která vyrostla jako inspirace víry mučedníků,  se musí nyní spoléhat na ochranu meče, který držela světská moc.

V Selské Válce (1524-26) princové, s Lutherovou podporou,  pobili téměř 130 tisíc lidí, aby potlačili povstání, za které byl odpovědný jejich hlad po bohatství. Poražení sedláci pragmaticky a na půl srdce slíbili svou věrnost státní církvi, která tak převládá v protestantské Evropě a která stále zabraňuje poznání  osobního vztahu s Kristem který, podle stížnosti Luthera, byl nemožný pod vládou Katolicismu. Na druhé straně princové schválili nové náboženství ne proto, že toužili po pravdě, ale protože posílilo jejich moc a dalo jim podíl na zkonfiskovaném majetku bývalé církve. Lutherův přítel Melanchton smutně řekl že "pod  pláštěm evangelia princové vyplundrovali kostely"...

Tento pohled platil, i když méně násilná forma Reformace  - Presbytariáni, pod vedením John Knoxe, přišli do Skotska. Durant  píše: Nyní, když šlechta mohla odmítnout dogma očistce, vzniklo obvinění, že byli v určitém ohledu okradeni o části svého dědictví,  když jejich předkové platili - ať už penězi či pozemky - za mrtvé, kteří podle nové teologie byli neodvolatelně spasení nebo zatracení ještě než byl svět stvořený! A tak zabavení církevního majetku by mohlo být krásně pojmenováno jako "znovu nabytí ukradených věcí".  Velká většina skotských klášterů zůstala uzavřena a jejich majetek  byl "znovu nabytý" šlechtou. (Durant, "Reformation").

Jak se tak historie pomalu uzavírala nad Lutherem, ta nová  super-struktura, kterou on vytvořil, začala vyžadovat tu stejnou obhajobu a omluvy, které jeho svědomí odmítlo přiznat Katolické  církvi. Martin Luther nyní obhajoval úlohu vojenské síly při vynucování Protestantismu s tou stejnou vášní, s jakou kdysi odsuzoval používání vojenské moci na udržování Katolicismu. Zcela zapomenuta zůstala Kristova slova Pilátovi: "Mé království není  z tohoto světa. Kdyby mé království z tohoto světa bylo, potom by mojí služebníci bojovali". Jan 18:36... Ve skutečnosti bylo velmi  obtížné slyšet Jeho hlas přes bojový ryk a hluk děl, jak tak  Protestanté a Katolíci mordovali jeden druhého.... Na obhajobu nového autoritářství a partnerství se světskými silami Luther argumentuje: "Ruka která mává světským mečem není lidskou rukou, ale rukou Boží".. Je to zřejmě Bůh, ne člověk, kdo věší, láme na kole,  usekává hlavy, bičuje. Je to Bůh, který vede války. Durant bystře poznamenává: V tomto novém pozdvižení státu jako jediného udržovatele pořádku, leží semeno absolutistických filosofií Hobbse a Hegela a předzvěsť Imperiálního Německa....

 Jan Kalvín.

Jeden z nejodváženějších experimentů, které z Reformace vyšly  - i když také skončil nezdarem jako všechny ostatní pokusy - byla  vlastně teokracie zřízená Kalvínem v Ženevě, do které se  přistěhoval v r.1536 ve stáří 27 let. Jeho charakteru se nedalo nic vytknout. Člověk téměř cítí bezmocný povzdech papeže Pia V když říká: "Síla tohoto heretika spočívá v tom, že peníze pro něj neznamenají nic. Kdybych měl takové služebníky, moje vláda by se  rozšířila od moře k mořím".(Philip Schaff, "History of the  Christian Church:The Swiss Reformation", 1893).

Kalvínovo manželství bylo čisté, plné lásky a věrnosti.  Skromný plat 100 korun za rok mu stačilo na šetrný život, jehož  cílem bylo království založené na vládě Boží a jednoduchém,  poctivém žití.. Pro nepřátele Kalvína musela být jeho dokonalá  neúplatnost skutečnou frustrací! ... Kalvínův genius byl pozdviženým oceněním Boží slávy. Jeho pohled byl skutečně pohled na Boha, jako na střed veškeré existence. A čím více člověk chápal  Boží majestát, tím jasněji viděl vlastní nedostatky.

Kalvín to popsal velmi srozumitelně v "The Institutes of the  Christian Religion". Kniha byla původně napsaná jako výzva Francisovi králi Francie, aby se poctivě a nezaujatě podíval na  víru a aspirace francouzských Protestantů. Nakonec se stala obhajobou protestantské doktríny všeobecně a predestinace zvláště.  Ovšem i v tomto hrála svou roli politika: Kalvín doufal získat podporu katolického Francise, který se právě chystal sjednat  spojení s lutheránskými princi, proti katolickému císaři Karlu V.

Kalvínovo přesvědčování a i styl byly myšlenkově bohaté a přijatelné pro ty, kteří viděli praktické výsledky. "Lutheránská  víra" se zdála být v mnoha případech příliš vzdálená standardu čistého Božího života. Luther sám napsal opovržlivě že "sedláci,  občané i šlechta jsou ještě lakotnější a mají ještě méně disciplíny než za papežů". (E.H.Broadbent, "The Pilgrim Church", 1955). To přiznání pochopitelně potěšilo Katolíky, ale pro Kalvína to bylo dalším důkazem, že ani Katolicismus, ani Protestantství ale pouze  Boží milost je schopná vyprodukovat čisté životy: "Mysl člověka se tolik odcizila Boží spravedlnosti, že počíná, touží po tom a vytváří  pouze to, co je bezbožné, perverzní, nečisté, hanebné" (John T.  McNeil, "John Calvin's The Institutes of the Christian Religion").

Člověk se diví, kde vzal Kalvín čas psát tak hluboce a tak mnoho. Jeho díla jsou nejenom v kontrastu k tomu sebe oceňujícímu systému, kterému se říká Křesťanství dnes, ale zároveň nás usvědčují z mělkosti a hříchu právě tak, jako přesvědčily čtenáře jeho dnů... Potom co nás přesvědčil o naší zkaženosti a nutnosti  volat k Bohu jako jediné naději, Kalvín šel dále: Omezil tuto milost svou doktrínou o predestinaci, což je ústředním učením Kalvínismu. "Jak Písmo jasně ukazuje, tak i my učíme, že Bůh vybral pro svůj věčný a neměnný plán ty, které už dávno předurčil pro spásu a ty, které na druhé straně předurčil ke zkáze. Proto  usuzujeme že pokud se týká spasených, tento plán byl založený na milosti, která byla udělena zdarma, bez ohledu na lidskou hodnotu. Podle Jeho spravedlivého, i když pro nás nepochopitelného soudu uzavřel bránu k životu těm, které odevzdal ke zkáze". Calvin,  "Institutes").

 DOBRÝ Z PŘINUCENÍ.

Nikdo nebude popírat že Bůh má právo - jako Stvořitel a Pán vesmíru, rozhodovat suverénně o všem, podle vlatní vůle. Ani nebudeme popírat Jeho právo poslat za hříchy do pekla. Ovšem, Písmo jasně učí, že "Bůh nechce, aby kdokoliv zahynul" 2 Petr 3:9, ale  "přeje si, aby byli všichni spaseni a poznali pravdu". 1 Timoteovi  2:4. Kristovo prohlášení k Nikodémovi, že "Bůh neposlal svého Syna svět odsoudit, ale aby skrze Něj svět mohl být zachráněn" Jan  3:17, se zdá zahrnovat každého! V žádném případě to nepřipouští ideu, že Bůh se rozhodl ponechat některé lidi v jejich hříchu!  Kalvinismus takto reprezentuje vážnou kontradikci a my budeme tento  problém řešit později.

Pakliže zlo, které vidíme všude kolem nás je z Boží vůle,  potom Kalvín odmítl mít to zlo pod svou vládou! Pokusil se odvážně donutit Ženevany, aby žili podle biblických standardů bez ohledu na  to, zda byli k takovému životu Bohem předurčení nebo ne! Dobrota  kterou Kalvín učil, mohla přece přijít pouze z Boží milosti, zatím co Kalvín se ji pokusil vytvořit donucením! Jednota víry i pro ty,  kteří žádnou víru neměli, se stala zákonným nařízením...  Svrchovaným orgánem jak v náboženských, tak i civilních věcech byla městská rada, nad kterou měl Kalvín kompletní kontrolu. Souhlas s vyznáním víry podle městské rady, byl podmínkou pro obdržení  občanství a podrobení se sociálním a morálním nařízením, bylo podmínkou pokračující platnosti tohoto občanství. Výsledek, který se ukázal nejenom v zbožnosti ale také v prosperitě, lákal kdekoho do Ženevy. Jeden pastor z Luteránského Německa napsal v r.1610:  "V tomto městě je institut, který který týdně vyšetřuje i malé  přestupky občanů. Nikdo nekleje, nehraje hazard, nežije v luxusu.  Podvod je zakázaný a o velkých hříších se neslyší.

Jaký nádherný obraz křesťanského náboženství! V slzách si  musím přiznat, že přesně toho je zapotřebí v Německu - a je to  totálně zanedbáváno! Kdyby nebylo rozdílu v náboženství, zůstal  bych v Ženevě do smrti". (Schaff, "History") ...Na chování se dohlíželo právě tak, jako na víru, protože dobré chování bylo cílem správné víry. Kalvín sám - přísný a tvrdý, snil o společnosti tak dobře regulované, že její ctnost bude důkazem správné teologie  a zahanbí Katolicismus, který vytvořil a toleroval luxus a uvolněnost Říma. (Durant, "Reformation").

Některé restrikce vynucované v Ženevě, se zdály být na hranici směšnosti! Políbení dítěte na noc, příliš mnoho talířů na stole, příliš vysoký účes, příliš mnoho krajek, zakázaná barva šatů  - to všechno bylo důvodem k "pohovoru" a respektivě k trestu.  V určitém smyslu Sovětský Svaz za Gorbačeva, hlavně za doby  "glasnosti", byl lákavější než Kalvínská Ženeva:

Zvláštní třídou byly "zločiny" proti Kalvínovi. Bylo zločinem se smát při jeho kázání, bylo zločinem hádat se s Kalvínem na ulici. A začít teologickou kontroverzi s Kalvínem se mohlo ukázat  být velmi vážným zločinem. Ve skutečnosti tato nařízení se nedala dodržet. Každý musel navštěvovat kostel. Nikdo nesměl opustit město  bez udání důvodu, který byl přijatelný sněmu. Skupiny "věrných"  měly právo vstoupit do cizích domů, vyzkoušet služebnictvo z katechismu, přikázat rodičům aby poslali děti do školy.

Mučení bylo běžným jevem u kriminálních procesů, ta nejmenší odchylka od pravověrnosti byla okamžitě trestána. Za šedesát let bylo v Ženevě upáleno 150 heretiků! Rodiče udávali své děti nejenom pro malé přestupky, ale i pro zločiny! Udavači byli všude. Ještě nikdy nebyla společnost pod takovými zákony! Morální chyby byly pronásledované velmi přísně. V době vrcholu vlády sněmu, přes 400  lidí bylo obžalováno pro morální přestupky za jeden rok v Ženevě.  Tresty se pohybovaly od vyhoštění až po useknutí hlavy. Urážka  Boha, modloslužebnictví či smilstvo byly hlavní zločiny. Jeden z popravených bylo dítě, které usvědčili z udeření rodiče! Člověk jménem Gruet byl mučený po dobu tří let, přiznal se a byl popraven za vyvěšení neuctivého plakátu na Kalvínovu kazatelnu.

 

ODVÁŽNÝ POKUS O REKONSTRUKCI SPOLEČNOSTI.

Poslušnost, kterou Bůh podle Kalvína mohl předurčit ale nepředurčil, se Kalvín rozhodl vynutit - ne skrze milost - ale skrze to nejtvrdší uplatnění zákona. To kdysi tak noblesní: "Sola  Scriptura" se tak nějak proměnilo v "Sola Kalvinismus". A znovu přišla doba, kdy mohla být Bible vykládána pouze vládnoucí církevní  autoritou: Nové kněžstvo, se stalo pod Kalvínem mnohem mocnější než  kterékoliv jiné od dob starodávného Israele. Skutečným zákonem  křesťanského státu - řekl Kalvín - musí být Bible. Kněžstvo je tím  vhodným vykladačem tohoto zákona. Civilní vláda je tomuto zákonu  podřízená a musí jej vynucovat tak, jak byl vyložen.

Kalvín byl tak důkladný jako kterýkoliv papež v odmítnutí individualismu víry! Zcela odmítl princip soukromého posudku, kterým toto náboženství začalo. On viděl fragmentaci Reformace na stovky sekt - v Ženevě nedovolil ani jednu. Zde bylo shromáždění učených, kteří formulovali víru. Komu se to nelíbilo, ten se mohl vystěhovat. Stálá nepřítomnost při protestantských službách, nebo odmítání přijímání podléhalo trestu. Hereze se stala opět  velezradou proti státu a byla trestána smrtí. Katolicismus, který toto kdysi učil, se sám stal herezí....

Michael Servetus, který unikl z vězení katolické Inkvizice, byl upálený na hranici v kalvínské protestantské Ženevě za to, že  popřel Trojici. R.Tudor Jones komentuje trakt, který Kalvín napsal  aby obhájil toto rozhodnutí (The Defence of the orthodox faith in  the Sacred Trinity) takto: Je to Kalvín, který skutečně mrazí.  Tento dokument je právě tak hrůzný, jako Lutherův trakt proti vzbouřeným sedlákům. (R.Tudor Jones, "The Great Reformation").

I když Kalvín byl - bezpochyby velkou osobností, nepochopil  to hlavní: Nebyl ochotný povolit tu stejnou svobodu, jakou jasně povoluje Bůh! Kalvín nevěřil, že člověk má sílu volby uposlechnout  Boha a rozhodnout se pro dobro - ale jeho pokus donutit lidi aby byli dobří se nepovedl! ..Pavel prezentuje toto dilema těmito slovy: ..neboť chtít dobro dokáži, ale konat nedovedu". Římanům  7:18. Nejde o to že by člověk nemohl vidět pravdu, a dokonce po ní  toužit, ale to že mu schází síla, kterou může dodat pouze Bůh...  Tato síla nemůže být vytvořena zákonem ale milostí, láskou a skrze naplnění Svatého Ducha. Zatím co Kalvín měl jistě velikou lásku pro Boha, ukázal velmi málo milosti v jednání se svými bližními ve  prospěch Boha.

Jak Luther, tak i Kalvín se opíral o moc bezbožných vládců,  něco, co kdysi reformátoři v Římě odsoudili. Proč měl být použit světský meč k donucení neochotných, které Bůh nezvolil pro svou milost nikdo nikdy nevysvětlil! Dopis, datovaný 22 října 1548 Lordu  Somersetovi, zkorumpovanému poradci krále Edwarda, je obzvláště odhalující. Kalvín poukazuje na ty, kteří Edwardovi oponují jako na  "tvrdohlavé přívržence pověr římského Antikrista". Kalvín dále pokračuje v radě, jak jednat s rebely proti Koruně a s doktrinálními heretiky: "Takoví si zaslouží potlačení mečem,  který je věrný vám, protože oni neútočí pouze na krále ale také na  Boha, který krále na trůn posadil a vás pověřil ochranou - jak jeho  osoby, tak i jeho majestátu." (Beard, "Reformation").

Bylo to víc než ironické, když dva hlavní reformátoři byli tak neústupní při uplatňování diktatury nad Protestanty - stejné  diktatury, kterou používal Katolicismus a který byl příčinou  Reformace. Zatím co Luther i Kalvín upadli do stejného omylu tím, že uzavřeli partnerství se světskými autoritami nikdy nebude  protestantská kongregace či denominace mít moc nad králi země jako kdysi měl a stále má Katolicismus. Protestanté neměli papeže, ani netvrdili že jsou branou do nebe. Protestanté poukazovali lidi na Krista jako na "cestu, pravdu a život". Bylo na každém jednotlivci  aby uvedli ve skutečnost svou spásu" Filipským 2:12. Strachem  z Boha - ne z církevních autorit...

Ještě nikdy v historii se nikdo nepokusil o tak odvážnou "rekonstrukci" společnosti jako se stalo pod zdatným vedením  Kalvínovým. Ani nikdy nikdo nebyl tak kvalifikovaný jako on - ani  nikdy nebyly takové příhodné podmínky pro takový pokus. A přesto Pokřesťanštění neuspělo ani v malé oblasti Ženevy, ze stejného důvodu, pro který by se setkalo s neúspěchem dnes. Pouze malá část lidstva je ochotná (předurčená, podle Kalvína) přijít v pokání ke Kristovi, aby byla znovu narozená v Duchu Božím. Jen tak je člověk  schopný uposlechnout Boží zákony. Mnohé Písmo to objasňuje:"Neboť  co bylo nemožné zákonu, protože tělo bylo slabé, poslal Bůh svého  Syna v lidské podobě jako oběť za hřích a odsoudil hřích v těle,  aby požadavek Zákona byl naplněný v nás, kteří chodíme podle Ducha  a ne těla... Myšlení těla je v nepřátelství s Bohem neboť se Jeho  zákonu nepodřizuje. Ti, kteří jsou v těle, se Bohu zalíbit nemohou.  Ale vy nejste v těle, protože Duch žije ve vás". Římanům 8:3-8..

 

OVCE MÍR V DŽUNGLI NEUDRŽÍ!

Lidská hříšnost vytvořila nemožné dilema. Ti, kteří se dnes snaží pokřesťanštit svět tím, že se spojili s bezbožnými - ať už cíl je jakkoliv dobrý - se jednou dostanou před stejný problém.  Srdce, dokonce i "pokřesťančeného" člověka je stále "nade vše zrádné a zoufale zkažené". Jeremiáš 17:9. Jak poznamenává Roland  H.Bainton v knize o životě Martina Luthera: "Donucování nelze eliminovat, protože společnost nelze pokřesťanštit" (Bainton,  "Luther").

A přes ty všechny zkušenosti z minulosti - novou visí evangelických církví v USA, je rozjet se na mrtvém koni za "vítězstvím"! Zdá se to být podivné a neskutečné, ale ten nemožný cíl pokřesťanštění světa, se dnes předkládá jako pravý smysl Velkého Poslání! "Dnešní Křesťanství musí převzít společnost právě  tak, jako kdysi ji převzal Katolicismus a jak se Protestanství  pokoušelo". Prostě splnit "Bohem určenou vedoucí úlohu aby "Boží  vůle byla na zemi, jako je na nebi". (Manifesto Covenant of the  Coalition on Revival, April 25 1987).

Bainton dále cituje ještě stále bojovného Luthera, který však  již ztratil iluze, a jehož slova by si měl uvědomit každý, kdo hledá tu stejnou "rekonstrukci" společnosti, která nevyšla ani  reformátorům, ani jiným, kteří se o ní kdy pokoušeli: Svět a lidské  masy jsou a budou vždy nekřesťanské, přesto že byly pokřtěné a jsou nominálně křesťanské... A proto člověk, který by se odvážil vládnout celé společnosti nebo světu skrze evangelium - by byl jako ovčák, který dá do jedné ohrady vlky, lvy, orly a ovce. Ovce sice mír udrží, ale samy dlouho nevydrží!! Svět nemůžete ovládnout růžencem! (Bainton, "Luther"). Není dobrým znamením skutečnost, že Rekonstrukcionisté, jejichž vliv roste ze dne na den, mají Kalvína jako svého hrdinu "bez chyby" a doufají přemodelovat společnost podle Kalvínova experimentu, který neuspěl....

Je možné zapomenout?

Navzdory všem extrémům a nedůslednostem, Reformace vykonala  mnoho dobrého. Tisíce lidí nikdy nesouhlasilo s výstřednostmi  Luthera či Kalvína a ani nesouhlasilo se spojením církve a státu.  Mnoho Křesťanů také rozpoznalo a odmítlo zbytky Katolicismu, které  si Protestanství ponechalo. Eventuálně z Reformace vyšly nezávislé  skupiny jako Baptisté, různí "Bratři" a "Svobodné" církve, které  nakonec zplodily evangelické hnutí, dnes dominující americkému  Protestantismu. E.H.Broadbent píše:

Lidé se většinou domnívají, že když se Reformace realizovala, rozdělila Evropu na Protestanty a Katolíky. Není tomu tak! Velký  počet Křesťanů, kteří nepatřili ani k těm, ani k oněm, byl zcela přehlédnut. Vytvořily se nezávislé církve, které nespoléhaly na světskou moc. Byly tak početné, že Státní církve se obávaly o své  posice a někdy i existenci.... Důvodem, že tak důležitá hnutí mají  jen malé místo v historii té doby je skutečnost, že Velké církve Státu - Protestanté i Katolíci - zničily podstatné části literatury "Bratrů", (jak se většina z nich nazývala), a přepsaly tak historii  v negativním smyslu.....

Reformace odstranila očistec, odpustky, obrazy svatých, kult  svatých, modlitby za mrtvé a většinu korupce, která vznikne vždy,  když se lidé bezpodmínečně podřídí elitní hierarchii... Vlastně zůstaly pouze dvě nařízení: Křest a Eucharist (později známý pod  názvem "přijímání", či "Večeře Páně"). Obě tato nařízení se stala  příčinou vleklého sporu a rozpolcení uvnitř Reformace a přispěla  k hrůzné podívané válek a mučednictví mezi samotnými Protestanty.  Jednota víry, dokonce i mezi těmi kteří stejnou víru vyznávali,  nebyla snadno dosažitelná!

HNUTÍ "SVOBODNÉ CÍRKVE.

Největší kontroverzi mezi Protestanty způsobila otázka křtu.  Katolická forma křtu nemluvňat byla zachovaná jak mezi Lutherány  a Kalvínisty, tak i mezi Anglikány a Presbyteriány v Anglii  a Skotsku. Zůstalo ale mnoho Křesťanů, kteří jasně chápali že křest  je pouze pro věřící, kteří osobně přijali Ježíše Krista jako Pána  a Spasitele (..pakliže věříš celým srdcem, můžeš být pokřtěný".  Skutky 8:36-39... a křtem vlastně veřejně tento fakt potvrzovali...

Tito Křesťané věděli ze zkušenosti, že křest nemluvňat vedl  k falešnému přesvědčení, že tak nějak pokřtěné dítě, se z mystické moci křtu, stává Křesťanem ...I když bylo později v životě  vyžadováno biřmování, toto se stalo v mnoha případech pouhou formalitou.  Většina těch, kteří odmítali křest nemluvňat a křtili  pouze věřící, byla nazývána "Anabaptisté" (neboli "překřtění").  Jejich utrpení z rukou Katolíků i Protestantů bylo nelidsky kruté.

Jaké neuvěřitelné "dćjĆ vu", ve smyslu nových mučedníků měl  svět opět před očima! Anabaptisté požadovali pouze to, co Reformace  původně prohlásila: Svobodu jednoduchého uctívání stranou všech  politických skupin a machinací a žít si své životy v pokoře  a vzájemné lásce.. Nepolitický charakter "bratří" - jak se sami  nazývali, dovedl občas jejich pacifismus až do extrému. Ať už jim  bylo ublížováno jakkoliv - proti majetku či osobě - odmítali, až na malé vyjímky - pozdvihnout na svou obranu meč, nebo pomoc soudu.

Pro tyto "nezávislé" Křesťany, vzájemná láska kterou Písmo učí,  znamenala sdílení majetku - i když jen na dobrovolné bázi. Toto muselo vypadat velmi přesvědčivě jak pro Protestanty, tak i pro  Katolíky, když viděli společnost věřících, kteří neměli žádný zájem jak o moc, tak i o majetek! Toto byla ta stejná slabá stránka, která kdysi přinesla hanbu Římu a na kterou si velmi rychle zvykla Lutheránská církev pod patronací Státu a jeho mocných princů..

Téměř unikátní bylo horečné očekávání Anabaptistů návratu Ježíše Krista! Pomáhalo to lépe snášet bolest ztrát - ať už šlo o majetek nebo o život. Kromě toho oživení zapomenuté naděje  Kristova iminentního návratu nemalou mírou ovlivňovalo chování a čistotu celého Anabaptistického hnutí. Přesto že jejich očekávání založení Kristova království na zemi bylo velmi mocné, dávali vždy jasně najevo, že toto království bude vytvořeno Kristem - ne jimi v Jeho nepřítomnosti!... Dokonalí ovšem nebyli - Anabaptisté měli také své hereze! Někteří popírali Trojici, jiní žili v polygamii a alespoň jednou se pokusili založit Boží království.

V roce 1534 odštěpená skupima se násilně prosadila jako vojenská teokracie v Munstru, Westfálsku. Grandiózní plány pro Nový Jerusalém byly dány do pohybu a všichni Lutheráni či Katolíci dostali volbu: Překřtění, nebo vystěhování ...Jan z Leydenu,  bývalý krejčí, byl korunovaný na "Krále Božího lidu v Novém Chrámu" v ceremonii, která se vyznačovala pompou a symbolismem královského úřadu. Jeho královský oblek byl vybraný z přepychových šatů, které zůstaly po předešlých vládcích. Nový monarch vyhlásil trest smrti  za velmi triviální přestupky. Jedním z nich bylo "stěžování si".

Všechno se zdálo být úspěšné a zajištěné, když do města počal přitékat stálý proud chudých a majetku zbavených lidí, kteří byli okouzlení radikálním komunismem a posilovali místní armádu pro budoucí konflikt. Ke konci stejného roku bylo celé hnutí zrazeno zevnitř a biskupovo vojsko dobylo město. Nikdo z jeho odvážných, byť i pomýlených obránců nepřežil...

TRANSSUBSTANCIACE.

Zatím co křest zůstal přibližně tak jak byl před tím, velmi radikální změny byly provedeny Reformátory v pochopení a praxi  Eucharistu. Byla to ta druhá svátost, kterou Protestanté převedli  z jejich minulosti - z toho, co zvali "tou pravou církví". Hlavní  změnou v Eucharistu bylo reformační odmítnutí katolické doktríny  "transsubstanciace": to, že požehnáním chleba a vína se chléb změní ve skutečné tělo Kristovo a víno ve skutečnou krev". (The Canons  and Decrees of the Council of Trent, 1978). Toto nebyla jen nějaká teologická technikalita, ale ten nejdůležitější problém celé Reformace - na kterém ani jedna ze stran nebyla ochotná uhnout.

Proč je transsubstanciace tak důležitá, že její odmítnutí  vedlo většinou na smrt upálením? Je to prto, že katolická doktrína  učí, že Ježíšova oběť na kříži stačí pouze na hříchy, které ji  v čase předcházely! A tak každý hřích potřeboval další Kristovu  oběť, právě tak jako starozákonní zvířecí oběti byly stále  nabízeny. Jelikož Kristus není doslovně stále a stále ukřižovaný na  Golgotě, tato "znovuoběť" byla možná pouze v případě, že Eucharist  opravdu obsahoval Jeho skutečné tělo a skutečnou krev. A proto dogma transubstanciace.

Písmo takovou herezi předpokládá: Dopis Židům 10:1-18 na příklad prohlašuje, že starozákonní oběti se musely opakovat,  protože "nemohly odstranit hřích". Kristova oběť "jednou pro vždy" je předložena jako kontrast. Že tato oběť byla nabídnuta "jednou"  a už ji není potřeba opakovat, je podáváno jako důkaz že byla Bohem  přijata jako plné výkupné za lidský hřích. Tento celý argument  končí závěrem: "Kde je odpuštění hříchů, tam už není oběti za  hřích".. Je jasné, že to údajné "znovu obětování" v katolické mši  je Písmem odsouzeno jako podvodné.

Židům 6:4-6 podává ten stejný argument v jiné formě:  Prohlašuje, že kdyby bylo možné ztratit spásu, bylo by potom nemožné být opět spasený, protože by to vyžadovalo, aby byl Kristus znovu ukřižovaný při každém pádu věřícího do hříchu! Pakliže Jeho  oběť nebyla dostatečná udržet spaseného ve spáse, potom musí být  ukřižován opět a opět!

 Katolicismus tvrdí, že Mše dosáhne té "znovuoběti", kterou  Písmo odmítá. Dogma transsubstanciace tímto představuje popření pravého evangelia Ježíše Krista které učí, že jsme spaseni vírou v Jeho smrt, pohřeb a vzkříšení, jako skutečné historické události!  Tyto skutečnosti se odehrály jednou v konkrétním čase, na  konkrétním místě a plně zajistily odpuštění hříchů... Podle dopisu  Židům, učení že Kristus musí být obětován znovu a znovu, "vystavuje  Božího Syna otevřené hanbě"...

Bylo by extrémně nesmyslné obětovat se na kříži za účelem zajištění spásy, kterou my sami nebyli schopní zajistit, ale kterou  bychom si mohli udržet pouze dobrým životem! Jelikož každý spasený  člověk by tuto spásu nevyhnutelně ztratil protože každý hřeší,  Kristus by byl zemřel zbytečně - bez ohledu na to, kolikrát bude  znovu ukřižovaný - nikdy by nebylo oběti dost!! Není divu, že tato  římsko katolická doktrína nespecifikuje kolik Mší je zapotřebí  sloužit, aby dostaly jednu jedinou duši z očistce! Ani sám papež si není v tomto směru jistý - ať už za sebe, nebo za druhé...

SNĚM V TRENTU.

V letech 1545 - 1563 se sešel církevní sněm v Trentu aby  formuloval oficiální reakci na Reformaci. V zásadě sněm odmítl všechno za čím stála Reformace a znovu potvrdil doktríny, které byly rozporné. Reformační volání "Sola Scriptura", kněžský stav všech věřících, a spása pouze skrze víru, byly odsouzeny jako hereze, za které byl trest smrti. Bible byla prohlášena za nepostačující, pokud není suplementovaná tradicí církve a novými dogmaty. Víra sama - bez dobrých skutků, rituálů a svátostí prostřednictvím církve spasit nemůže. Dále je zapotřebí očistění od hříchu skrze utrpení jak na zemi, tak i v očistci.

Pokud se týče klíčové doktríny odpustků, která vlastně  Reformaci začala, Sněm vyhlásil následující: "Pakliže někdo tvrdí,  že po obdržení milosti ospravedlnění, je vina odstraněna a dluh  věčného trestu každému kajícímu hříšníku vymazán tak, že už žádný  dluh dočasného trestu k odstranění - ať už v tomto světě či očistci  nezbývá - a brány nebes mohou být otevřeny - ten budiž prokletý....  My potvrzujeme že očistec existuje, že duše tam podržené, mohou  obdržet pomoc skrze prosby věrných a že biskupové budou dohlížet na  to, aby prosby žijících - to znamená mešní oběti, modlitby, almužny  a další zbožné skutky byly oddaně vykonávány v souladu se zákony  církve"...

Bylo znovu potvrzeno že kříž Ježíše Krista nepostačuje plně k vyřešení problému hříchu. Oběť musí být opakována a opakována  katolickým klérem a doplněna svátostmi církve, bez kterých nikdo do nebe nemůže. Jeden soud byl stále opakovaný sněmem nad každým, kdo  by nepřijmul všechny "Canons and Decrees": "Budiž na věky zatracený" ("Let him be anathema"). "Canons a Decree Trentu  zůstávají jako standard Římsko Katolické církve až po dnes. Moderní  katechismus vyžaduje, aby každý Katolík "přijal bez váhání vše, co  bylo předáváno po staletí - speciálně to, co schválil "Svatý Sněm Trentský".

 "Vyznání víry" které musí každá osoba, vstupující do církve  bezpodmínečně přijmout zní: Přijímám a souhlasím ve všech částech všechno, co bylo definováno a prohlášeno Svatým Sněmem v Trentu -  co se týče Původního Hříchu a Ospravedlnění, křtu za odstranění  hříchů a podobně...

"Vyznávám, že Mše, která je Bohu nabízena, je skutečnou a výkupnou obětí za živé či mrtvé; že svátost Eucharistu je reálné,  pravé a substanciální tělo a krev s duší a božstvím našeho Pána Ježíše Krista. Dále že se skutečně stane to, co církev nazývá  transsubstanciací, že se stane změna v podstatě chleba do Těla,  a vína do Krve. Vyznávám také, že v obou případech přijímám zcela a úplně Ježíše Krista". (S takovým pochopením toho, čemu se říká  "přijmout Krista", je velmi obtížné přesvědčit Katolíka, aby uvěřil  jednoduchému evangeliu).

Vyznání pokračuje: "Pevně věřím, že existuje očistec a že duše, které tam jsou zadržené, mohou dostat pomoc skrze modlitby věrných. Právě tak věřím, že svatí, kteří vládnou s Ježíšem Kristem, mají být uctíváni a žádáni o pomoc aby nabídli Bohu  modlitby za nás a že jejich ostatky mají být uctívány. Dále věřím, že obrazy Ježíše a Matky Boží, věčné Panny, právě tak jako všech svatých mají být drženy ve cti a uctívání. Dále věřím, že Ježíš  Kristus ponechal na církvi, aby udělovala odpustky a že jejich používání je křesťanskému lidu prospěšné"...

Postavení Marie velmi ztěžuje průměrnému Katolíku pochopit,  že Kristus zaplatil plně za jeho hříchy, že má věčný život jako dar  skrze víru v Kristovo evangelium a že každý Křesťan má plný přístup  k Bohu jen skrze Ježíše Krista. Katolík se necítí hoden modlit se  přímo ke Kristu, nebo Otci skrze Krista, protože byl namísto toho  učen, že se má spoléhat na Mariinu milost a intervenci u Otce  a Syna. Vezměte, na příklad růženec: Kdykoliv se Katolík modlí  růženec, Apoštolské vyznání víry se pronáší jednou, "Otče náš"  šestkrát, "Sláva Otci, Synu a Duchu" šestkrát a zdrávas Maria  53x!!!

Toto jasně vyznačuje její prvenství v katolickém nebi.  Růženec zakončuje: Buď zdráva, svatá Královno! náš živote naše  sladkosti, naše naděje! K Tobě voláme my, zavržené děti Evy. Tobě  posíláme naše vzdechy, naše truchlení, a pláč v tomto slzavém  údolí. Otoč, proto k nám své milosrdné oči; a po tomto našem exilu,  ukaž nám požehnaný plod Tvého života, Ježíše. Ó milosrdná,  Ó milující, Ó sladká Panno Marie.. Modli se za nás, svatá matko  Boží, abychom se stali hodnými Kristových slibů....

Katolík, který má skutečnou jistotu nebe je velmi vzácný.  Nebe lze dosáhnout - pakliže vůbec - až po dlouhém a strastiplném  pobytu v očistci. "Tolik přece záleží na svátostech udělených  církví, na podmínkách člověka ve chvíli smrti, na věrnosti  přežívajících příbuzných, kteří zařizují Mše za duši po smrti, na  intervenci početných svatých a vlivu Marie. Málo - pakliže vůbec  jaká - naděje je vkládána na Ježíše Krista, na Toho, který  sestoupil z nebe, který nám o tom řekl, který zaplatil dluh za naše  hříchy aby nás do nebe vzít mohl a který je jedinou cestou do  Otcova domu, který "má mnoho příbytků".

 KATOLÍCI, CHARISMATICI A EKUMENISMUS.

Katolismus počal bitvu proti Reformaci a ta zuří až podnes,  možná s ještě větší důkladností než dřív. Většina Protestantů je buď misinformována nebo už zapomněla na všechny ty vážné problémy a domnívá se, že pouze "nedostatek jednoty" je tím problémem. Jsme  bombardováni voláním "po jednotě", hlavně od charismatických vůdců,  a snahy jako "Pentecost 1988" pracují pro tyto konce. "Christianity Today" komentuje tuto událost takto: Protestanté, Katolíci,  Orthodoxní a evangelíci odložili své rozdíly na stranu aby se sešli  v Arlingtonu, Texasu k "Shromáždění Křesťanů".

Jeden zklamaný konservativec který se účastnil prohlásil: Ve středu se končilo. Zazpívali jsme si "Jediný Základ Církve" - tedy čtyři sloky. Verš o "falešných synech v církvi", potom "nepřítel a zrádce" a "potíže herezí" tam scházely....

Charismatické hnutí bylo obzvlášť zranitelné vůči ekumenickému spojení s Římem - hlavně od té doby, co Katolíci začali "mluvit  v jazycích". Člověk se jenom diví, pročti, kteří byli údajně  "pokřtěni v Duchu Svatém", ještě více milují modlitby k Marii  a k různým "svatým", znovuobětování Krista v "oběti Mše" a jiné vážné hereze které jsou destruktivní vůči evangeliu a opakem toho, co Boží Duch prohlašuje v Písmu.

Charismatické vedení poukazuje k tomu, co je podle nich vylévání Svatého Ducha posledních dnů v obnovení Jeho darů "starým denominacím - Episkopální, Presbyteriální, Metodistická,  Lutheránská, a ......Římsko Katolická". Charismatické "Bible  Ministries", založené Oral Robertsem, spolu s nejznámějšími a  nejviditelnějšími charismatickými vedoucími vytvořili heslo:  "Jednota a láska skrze znamení a zázraky". Jako kdyby víra znamenala "věřit čemukoliv" - na rozdíl od závazku či povinnosti  bojovat za pravdu, Paulk navrhuje, že Pavlova "jednota víry",  (Efezským 4:13) nemá nic do činění s doktrínou!!! A velmi typicky  - další vlivný charismatický autor doporučuje "jednotu", která  nepřichází skrze povinnost k pravdě, ale skrze pocity, prožitky  a předpokládané zázraky:

"Nastane záplava moci Svatého Ducha na celou Církev, Katolickou i Protestantskou. Ta stejná jednota, která byla v den Letnic, bude opět mezi Křesťany všech národů. Masová uzdravování začnou po celém světě, démoni budou vyháněni, zázraky budou zcela běžné".. (M.Whyte  "Search for the New Testament Church, 1984).

Není pochyb o tom, že hlavním pokřikem mezi těmi, kteří si říkají Křesťané, je "jednota". To stejné, svádící téma bylo principiální zbraní, se kterou chtěla římsko katolická církev zastavit Reformaci: "Děláte roztržku v Matce Církvi"! Lutherovi  bylo připomínáno, že má mít na mysli "jednotu svaté, katolické a apoštolské církve. "Jednota" je atraktivní hlavně pro ty, kteří si přejí být "pozitivní" za každou cenu. Dnes je to hlavní zbraň v boji o reformační cestu zpět... Charismatici stojí v popředí rostoucího hnutí za navrácení Protestantů zpět k jednotě s Římem. Jeden z mnoha význačných pokusů v tomto směru byl "North American Congress on the Holy Spirit and World Evangelisation" v New  Orleansu v polovině 1987. Ze 35 tisíc charismatických účastníků bylo 51 procent Katolíků, kde kněží hráli hlavní role ve vedení  a proslovech. (W.Ewin,"Evangelism, the Trojan Horse of 1990°s")..

Když německý evangelista Reinhard Bonnke vyzval aby vstali ti, kteří chtějí přijmout Krista - k jeho nesmírnému úžasu téměř polovina audience povstala a naznačila, že nezná osobně Ježíše Krista jako Spasitele a Pána! Tito lidé, po celé tři dny chválili Boha, mluvili v jazycích a účastnili se všech aktivit, které byly připraveny pro věřící, kteří již pokřtěni v Duchu Svatém jsou !!  Ohromený Bonnke se snažil vysvětlit, že vyzval pouze ty, kteří  ještě neobdrželi věčný život skrze Ježíše Krista. Všichni z těch, kteří před tím povstali, zůstali stát...

Vinson Synan, předseda Kongresu byl otázán ohledně tohoto podivného paradoxu. Proč nebylo nikde v předešlých proslovech a  prohlášeních jasně vysvětleno, co to znamená být znovu narozený a poznat Ježíše Krista jako Spasitele a Pána. Vinson Synan údajně odstrčil tuto otázku jako jeden z těch teologických rozdílů,  jejichž vyřešení může trvat roky a které by neměly stát v cestě ekumenické jednotě těmito slovy: "NA TO JSME JEŠTĚ NEMĚLI ČAS"...

JEDNOTU? ZA JAKOU CENU?

Fakt, že omyly, které byly kdysi považovány za tak vážné, že Protestanté dávali své životy v boji proti nim,  jsou dnes odsunovány stranou v zájmu "jednoty" - nečiní dobrou předpověď pro  budoucnost. Kdyby byl Martin Luther na živu, byl by jistě šokován zjištěním, že Lutheránská Světová Federace, která zahrnuje 93%  z 58.6 milionů má své ústředí při WCC (World Council of Churches)  Ekumenického Centra v Ženevě a že blízce spolupracuje se Světovou  Radou Církví (WCC). Tato organizace má již dlouhou historii  ignorování pravdy a doktrín při hledání jednoty. Člověk si maně vzpomíná na ekumenického ducha nacistického Německa, který dovolil vedoucím vůdcům nevidět nic vadného v Hitlerovi, i když on sám  vyjádřil své úmysly zcela jasně.

Charles Colson o těchto dnech píše: Věřící byli tak zamilovaní do počátků svého ekumenismu že, k zklamání Bonnhoeffera odmítli  vytknout důtku německé církvi dokonce i po tom, co "German  Christians (krycí jméno pro nacistickou organizaci) převzala kontrolu celé církve. (Colson, "Kingdoms).

Na neštěstí, v očích mnoha křesťanských autorit, doktrína už není konstrukcí pro pravdu, ale "nepřítelem jednoty a lásky". Známý charismatický vedoucí Earl Paulk - předpokládaný evangelík  - prohlašuje, že "jednota vyžaduje překročit hradby doktrín, které nás rozdělují". Rukou v ruce nejenom s Katolíky, ale i s Mormony,  Paulk píše: Jaké by to bylo shromáždění, které by svedlo dohromady liberální evangelíky jako jsme my, konzervativní teology  z "Holiness Hnutí", Jižní Baptisty (Jih USA), Katolíky, Adventisty  Sedmého Dne, a Mormony?" Mnozí z těchto skupin se stali tak odlišnými, že jsou spíše považováni za nepřátele než bratři  a sestry ve víře. Jak bychom mohli překročit hradby, které byly vybudovány tak vysoko"? (Earl Paulk, "Unity").

Papežové, kardinálové, biskupové a další z katolické hierarchie jsou velmi potěšení, když mohou povzbudit spolupráci mezi Katolíky a Protestanty. Ovšem, v tom stejném čase jsou velmi zaměstnáni bojem proti "nebezpečné doktríně" spásy skrze víru v dokončené dílo Ježíše Krista.

Katolický apologet Karl Keating má semináře a přednášky po celé zemi aby "poučil" Katolíky o nebezpečí evangelického učení a jak čelit Protestantům. Nedávno sjezd katolických biskupů vyzvalo národní hierarchii, aby vytvořila plán biblické výchovy jako protiakci vůči "jednoduchosti biblického fundametalismu". Biskupové vydali prohlášení, jak v angličtině, tak i ve španělštině kde si stěžují, o velkém pokroku, který fundamentalismus udělal v řadách  Katolíků, zejména mezi španělsky mluvícím obyvatelstvem. (Valley  Daily News, October 2 1987). Ekumenismus požaduje velmi vysokou cenu - bohužel jsou někteří křesťanští vedoucí, kteří jsou ochotní tuto cenu za "jednotu" zaplatit...

Mezi tak zvanými Protestanty dnešní doby jsou ty sporné problémy Reformace zřejmě zapomenuté, nebo již nejsou považovány za důležité. Robert Sculler popisuje své pocity, z pozorování papeže Pavla Jana II sloužit Mši v Los Angeles takto: "Plakal jsem téměř skrze celou Mši, protože v ní nebylo nic, co by neharmonizovalo s mým vlastním systémem víry". (Christian News, June 13 1987). Schuller zřejmě považuje věčné otázky Reformace za přežité, protože navrhuje populární psychologii jako nový standard pro církev:

Tam kde Reformace šestnáctého století obrátila svou pozornost na svaté Písmo - jako na jediné neomylné pravidlo pro víru a život, tam "nová reformace" zaměří svůj zrak na "svaté právo každého  člověka na sebe-ocenění". (Robert Schuller, "Self Esteem: The New  Reformation", 1982).

Každý odchod od "Sola Scriptura" Reformace - ať už jakkoliv dobře míněný (jako na příklad dobře zamýšlené volání po znovu "poklášterštění" protestantké církve v nedávno vydané "Christianity  Today" může být velmi nebezpečné! Řeholnictví nemá původ v Písmu ale v Katolicismu! Byl také jedním z faktorů, které přivedly pád Římské Říše a přineslo mnoho omylů a přehmatů v církvi. Obnovení klášterů by postrčilo Protestanty na cestu, která vede zpět do Říma.... Ať už papež veřejně prohlašuje cokoliv aby zmátl  Protestanty, on sám vášnivě věří, že skrze svátosti jako je Mše, Katolická církev, "mimo kterou nikdo spasen nebude" je sama schopná  vést všechny lidi dobré vůle do nebe s božskou jistotou".  (Geierman, "Catechism").

Návrat všech "oddělených bratří" do té "jediné církve" je tou  jednotou, kterou hledá papež. Schuller je zřejmě ochotný - v zájmu  jednoty - přehlédnout všechny ty problémy, pro které byly tisíce umučeny během Reformace, když píše Los Angeleskému kardinálu  Timothy Manningovi: Pro Protestanty je už čas přijít k pastýři  (papeži) a zeptat se: Co musíme udělat, abychom se mohli vrátit  domů? (Battle Cry, Nov/Dec.1987, Los Angeles Herald Tribune).

 

SVĚTOVÝ VYSLANEC EKUMENISMU.

Papež Jan Pavel II. hlava církve, která vybudovala katedrálu sv. Petra a všechnu tu nádheru kolem z peněz, vybraných z poplatků za odpustky, většinou obléká svůj apel pro "jednotu" do slov, která zakrývají úmysl přivést všechny zpět v podřízení Římu. Jakýkoliv menší cíl by byl popřením jeho úřadu a dlouho trvajícím tvrzením  Říma, že je "jedinou církví dnešní doby, která může prokázat své  tvrzení, že je tou božskou církví, kterou založil Ježíš Kristus. Je to Katolická církev, se svou hlavou a vládcem Biskupem Římským.  (Geierman, "Catechism").

Třetího května 1987, papež Jan Pavel II. měl projev na jeho oblíbený námět: Náboženská jednota... Významné bylo místo, které si pro tento projev vybral. Byl to Augšpurk, Německo - místo zrodu Lutheránské Augšpurské Konfese v r. 1530. Katolicismus odmítl a odsoudil všechno do poslední tečky Sněmem v Trentu o dvacet let později... Noviny navrhovaly, že papež nabídl olivovou ratolest  Německu, které je většinou luteránské. Ve skutečnosti opak byl  pravdou...

Papežská úvaha, že "náboženské války byly nutné, aby zavedly církev zpět k původním hodnotám - jednoduše potvrzuje odmítnutí  Reformace. Vyzval Katolíky, aby věřili, že "Bůh jednou přivede  všechny křesťanské denominace zpět dohromady". Tím "dohromady" měl  papež na mysli jen jedno: Návrat "oddělených bratří" Protestantismu do stáda a vzdání se všeho, za co mučedníci zemřeli... Ve svém  projevu na rozloučenou, papež spojil "prospekt svobodné a sjednocené Evropy s křesťanskou jednotou". Naznačil "největší úkoly naší doby" jako "křesťanské kořeny v Evropě, světový mír a sjednocení všech křesťanů"... Jan Pavel ukázal své odhodlání a sebedůvěru, když pravil na ekumenickém shromáždění Protestantských  a Ortodoxních autorit: "Duch lásky může překonat jakékoliv odcizení. Děkujme za všechny kroky, které nás přivedly blíže k jednotě v poslední době".... Los Angeles Times naznačil, že dobře rozumí tomu, co papež nazývá "jednotou", když napsal: Ve vzácné  předpovědi úspěchu ekumenického hnutí mezi Katolíky a Protestanty,  papež řekl Helmutu Kohlovi v řeči na rozloučenou: "Jsem si jist, že problémy denominačního rozdělení mohou být - s potřebnou  trpělivostí a vytrvalostí postupně překonány".

 

DŮLEŽITOST DOKTRÍNY.

Každý udělá dobře když si uvědomí cenu, která byla za svobodu  svědomí zaplacena. Jedna z nejcennějších výsad, kterou Křesťané  dnes požívají, je právo jít přímo k Bibli a sám pro sebe rozhodnout  co tato učí!!! Jistě, Bible také učí podřízení se vedoucím církve,  ale ne na úkor svědomí a biblické pravdy! Stále se musí udržovat  rovnováha. Pavel nám připomíná, že "celé Písmo je vdechnuto Bohem  a je užitečné pro doktrínu, pro výchovu, pro opravu". 2 Timot.3:16.  Evangelisté, pastoři i starší - ať už jakkoliv prominentní - musí  být přístupní a ochotní přijmout opravy také! Pakliže ne, potom zbývá chmurná alternativa protestantského papežství!!

Zanedbávání doktríny je znamení naší doby. Velmi vážné doktrinální omyly se nejenom do církve dostaly, ale jsou dnes  otevřeně učeny populárními církevními vůdci. Nutná oprava těchto  lidí není viděna jako něco co vede k pravdě, ale je kritizována  jako rozvratná... Věc pravdy a zdravého stavu církve je výsledně  v nebezpečí.. Boží Slovo je ředěno, rozmělněno v kázáních, kázající  si hrají s každým slovíčkem, ale - velmi vzácně je použito pro doktrinální či opravné účely. "Hlásej Slovo - vhod či nevhod,  usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivosti a ve správné doktríně. Jednou přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení". 2  Timot.4:2-3. Zdá se, že už jsme se té doby dočkali... Pastor  protestantské reformované církve píše: Charismatické hnutí, pro svůj totální nezájem o doktrínu, je tou nejmocnější silou pracující  pro spojení Protestantů a Katolíků. Protestanté, kteří tolerují  falešné doktríny nechápou, že jejich předkové dali všechno  - i životy právě za doktríny! Tito už nechápou slova Lutherovy  mocné hymny: "Majetek i rodinu ať ztratíme a tento smrtelný život  také - za doktrínu". D.Engelsma:Church Today and Reformation Church.

 

MŮŽEME SI DOVOLIT ZAPOMENOUT?

Mezi tisíci mučedníky, kteří položili své životy za pravdu a zdravou doktrínu Reformace Protestantismu, tři nejznámější jsou  angličtí biskupové Thomas Cranmer, Hugh Latimer a Nicolas Ridley.  Zároveň s mnoha jinými, byli uvěznění v nechvalně známé "Věži". Pod  mučením a za stálého vymývání mozku Cranmer, který byl věrným přívržencem Henryho VIII. ale později se stal vůdcem Anglické  Reformace, stále kolísal. Nakonec šestkrát odvolal než připravil  své mučitele o jejich konečné vítězství, když posledním prohlášením  "potvrdil finálně svou evangelickou víru" těmito slovy: "Pakliže se má ruka provinila tím, že psala proti mému srdci, pak tato ruka bude potrestána první - protože čeká-li na mně hranice - ta ruka  bude pálena jako první (tento slib Cranmer splnil!). Pokud se  papeže týká, odmítám ho jako Kristova nepřítele a Antikrista".  (Durant, "Reformation").

V dočasném návratu Anglie ke Katolicismu za vlády "Bloody Queen Mary", 288 Protestantů bylo upáleno na hranicích během 4 let.  (Bishop J.C. Ryle: "Why Were Our Reformers Burned?, 1982). V tom  náhlém obratu slyšíme opět hlas Dostojevského "Velkého  Inkvizitora", jak tak stojí ve dveřích cely a dívá se na mlčícího  Vězně. Dal Ho zavřít za to, že On si dovolil - na samých schodech  katedrály - otevřít oči slepce a na prosbu plačící matky vzkřísil  mrtvé dítě v jeho rakvi.... Inkvizitor vytýká Vězni:

 Proč přicházíš, abys nám bránil? Nevím kdo jsi a je mi zcela  lhostejné, zda to jsi opravdu Ty, nebo jen Jeho podoba - ale zítra  Tě odsoudím a upálím na hranici jako největšího z heretiků... A ti  samí lidé, kteří dnes líbali Tvé nohy, na nejmenší můj pokyn poběží  a budou navršovat uhlíky na Tvou hranici!" (Dostojevský:"Bratří  Karamazové").

 Ve svém dojemném "Proč byli naší reformátoři upáleni?" Biskup  J.C.Ryle nám připomíná: "Hlavním důvodem proč byli upáleni bylo odmítnutí zvláštní doktríny Římské církve. Na této doktríně  (transubstanciace) - téměř v každém případě - závisel život nebo smrt. Pakliže ji přijmuli, žili - když odmítli, zemřeli". Ryle potom cituje "slova soudu" proti početným mučedníkům jak byla pronesena nad biskupem Ridley-em: "Řečený Nicholas Ridley,  stvrzuje, schvaluje a tvrdohlavě se drží určitých názorů, tvrzení  a herezí, v opozici k Božímu Slovu a přijaté víře církve, a popírá,  že přirozené tělo Kristovo a Jeho krev je ve svátosti oltářní; dále že podstata chleba a vína se po požehnání nemění".. (Ryle, "Why?").

Thomas Cranmer, který přesně pod takovým rozsudkem zemřel,  byl prvním protestantským arcibiskupem z Canterbury a autorem první oficiální protestantské modlitební knížky. Ironicky, lord Ramsey,  poslední arcibiskup z Canterbury který zemřel v r. 1988 byl známý  pro svou touhu "spojit světové církve" a tím zvrátit Reformaci  spojením s Římem. Jsou tací, kteří zapomenuli. Ne tak biskup Ryle,  který napsal v r. 1880 se zřejmým velkým pohnutím: "Přál bych si,  aby si čtenáři uvědomili, že upálení Mariánských (Bloody Mary)  mučedníků je čin, který Římská církev nikdy neodsoudila, neomluvila se za něj, či dodnes neprojevila lítost. Nikdy neprojevila lítost za jednání s lidmi z Vaudois nebo Albigenses, nikdy neprojevila  lítost za vraždy Španělské Inkvizice. Nikdy neprojevila nejmenší  lítost nad upálením Anglických Reformátorů. Měli bychom si to  zapsat do srdcí a nechat pevně zakotvit: ŘÍM SE NIKDY NEMĚNÍ!!!!