»Pavel Ivanovič Kosicyn byl léta hajný, ten mně naučil nakládat houby do soli takto. Pořádně vydrhneme kadečku. Vložíme do ní jalovcové větvičky, spaříme, aby její vůní nasáklo dřevo kadečky. Pak ji přikryjeme teplou dekou, aby jalovcová pára nevyprchala. Občas deku nadzvedneme a přihodíme rozpálené kameny. Vody zasyčí a zabublá a dřevo vsákne další dávku vůně. Mimochodem nejde přitom jen o jalovcovou vůni - bez ní by se záležitost myslím obešla. Spíš při tom jde o perfektní dezinfekci nádoby, což je zárukou, že se v zimě houby nezačnou kazit a plesnivět. kadečka je tedy připravená. Ryzce pořádně otřeme, aby na nich nebylo ani smítko, a suché je začneme ukládat do vrstev, při čemž každou vydatně posolíme. Přidávánme přísady. o kterých jsem se již zmínil (česnek, kopr, rybízové listy, listy křenu, křen, případně listy dubové či višňové). Neškodil by snad i kmín a vůbec všechno co může chuť hub ještě zlepšit. A pak ryzce vrstvíme, dokud není kadečka plná. Nic se nestane, když se naplní jen do poloviny: i kdybychom ji kdovíjak nacpali, později budeme houby stejně přidávat, vždy totiž sednou. Na houby položíme organtýnovou kapsu se solí a pěkně ji po celém povrchu rozložíme. Na ni dáme vydrhnutý poklop a na poklop závaží, může to být obyčejný říční kámen. Po čase poklop i kámen klesnou, na povrch vystoupí houbová šťáva - Pavel Ivaniovič ji dodporučuje čas od času odebrat.Po dvou měsících se dají houby jíst«
(Vladimír Solouchin, 1924, ruský básník a prozaik: Lov na houby", Bratislava 1976)