» Král měl tři syny, zavolal však pouze dva, neboť třetího syna Honzu nebral vážně. (Je zajímavé, že Honzové velmi často nejsou bráni vážně, ačkoliv jak se ukáže, nakonec si úctu vynutí.) "Když jsem byl mlád," pravil král dvěma synům, když se byli před ním shromáždili, "zapomněl jsem v malé hospůdce v daleké zemi klobouček. Měl jsem za kloboučkem sojčí pérko. Nemohl jsem se tehdy vrátit; musil jsem spěchat se podívat, co bylo za lesem, co bylo za horou, která byla za lesem, co za mořem, které bylo za horou, co za pouští, která byla za mořem. Dnes už vím co leží za všemi moři, za horami a lesy. A je mi smutno z vědění." Vzdechl a utřel si vlažnou slzu. "Kdybych měl klobouček, se sojčím pérkem, snad bych zapomněl a snad bych se stal znovu zvědavým. Je mi smutno bez kloboučku. "A utřel si druhou slzu, skoro studenou. "Je mi smutno bez pérka veselého. Jinými slovy synové moji, vyměním korunu královskou za klobouček s pérkem sojčím. Kdo s Vás přinese klobouček, ten bude nosit mou korunu, bude králem!". Od té chvíle se události rychle vyvíjely. První syn, Rychlomil, si dal zkonstruovat čtyřiadvacetiválec s kompresorenm značky Bugasseratti Monopost. Když vyjížděl do daleké země pro klobouček, šlápl na plyn poněkud víc, než měl a zadní kola vyrvala dlažbu a rozstříkla ji po davech lidí. Vyrazil, jak když ho vystřelí. Druhý syn Siloslav, si sám zkonstruoval buldozer na pásech kombinovaný s bagrem. Vyjížděl pomalu, ale jistě, za strašlivého rachotu. Král mu mával z okna na rozloučenou. Z druhého okna Honza, i když mu bylo líto, že ho otec přehlíží a nepožádá ho, aby mu rovněž posloužil. Čas plynul, od Rychlomila a Siloslava ani zprávička. Honza chodil na nádraží a nosil pasažerům kufry, aby tatínek nevěděl . . . Někdy cídil boty, nebo učil hloupé spolužáky, až si ušetřil patnáct set korun . . .. To bylo zrovna v čase, kdy došly zprávy od jeho obou bratrů. A nebyly to zprávy nejlepší . . . Král sesmutněl. Honza neřekl ani slovo, vyzvedl si patnáct set a koupil si mopeda. A že pojede tatínkovi pro klobouček. . . . Honza si nadjížděl po březích krásných říček, měl čas se zastavit na koupání, ryby si nachytal a pak našlápl a pataputy pataputy uháněl dál a dál tatínkovi pro klobouček mládí. Tak dojel do Daleké země a ptal se po hospůdce. Ukázali mu ji dalekohledem. Až nahoře pod ledovcem u modrého mořského oka. Vzduchem chlazený motůrek ho dovezl až k hospůdce U zapomenutého mládí. Visel tam zapomenutý klobouček s pérkem sojčím, na věšáčku u okna, ze kterého bylo vidět do celého světa. Hospodský se ještě pamatoval pana krále, tehdy ještě prince. Ano, je to jeho klobouček, ten tu zapomněl. Ale když prý mu ho vrátí, jak se bude hospůdka jmenovat? "U vráceného mládí," pravil Honza, "To je jméno pro rekreační podnik ještě lákavější, no ne? Hospodský zastrčil vedle sojčího pérka alpskou protěž a s pěkným poručením poslal klobouček po Honzovi. Král zajásal. Dal korunu Honzovi a narazil si klobouček se sojčím pérkem. Letěl k oknu, vyložil se na náměstí a volal po chodcích: "Ejchuchú, vy máte nového krále, a já mám za kloboučkem pérko sojčí, ejchuchú. A šel a šel, pomalu, ale vesele, s lidmi se zastavil a popovídal, tu se divil, támhle poradil a sem tam se za pěknou ženskou ohlédl. . . Honza od něho čas od času dostával pohlednice z Benátek, z Antverp, ze Špičáku, od Černého moře, a na nich bylo jeho rukou napsáno: Honzíku neboj, však já se vrátím . . .«

(Jan Werich: Fimfárum - Král měl tři syny" (ukázka), Albatros Praha, 1978)