»"Hlávky zelí ("mačeny", "mačénky") se useknou i s košťály u samé země a svezou domů, kde se po očištění řežou na "nožoch" zvané i struhadla v běhajícícm truhlíku. Do vypařeného sudu se dá na dno vinný list, malá otep kopru, višňové listy, nátěsta, někde řízky řepy, a na to pak vrstva nastrouhaného zelí, která se posype vždy na drobno nakrájenou cibulí se solí a kmínem. Každá vrstva se "utěhní" šlapáním, čímž je pověřena zdravá osoba, čiště převlečená a zvláště dobře vypařenýma nohama. Žena se vylučuje z tohoto úkolu. Když se bečka navrší ušlapaným zelím, přiloží se okrouhlými deskami a zatíží velkými kameny. V sudu je pod horním okrajem vyvrtaná malá dírka, do ní se zapustí "chebová trúbelka" (bezová trubička), jíž vykvašená voda odtéká, dokud se zelí neuleží a nezkysá (tj. do tří týdnů). Často zarodí-li se jabloně , dává se do každé vrstvy několik jablíček nebo malých zimních hrušek, které bývají v zimě až k pozdnímu jaru zvláště dětmi vyhledávany a bývají o ně sváděny boje. Urodí-li se málo zelí, přikupuje se na trhu v Uh. Brodě nebo Vizovicích. V suchém roce se strouhají i zelené listy s košťálem, jemuž se říká "hlb". V čas nouze se přidává i strouhané "kvaky" tj. tuřínu nebo "vonnačky" či "vodnačky" (vodnice). Jak bylo řečeno, zelí se vaří a dává se do polévek, ale někteří jedí i syrové zelí, chutně kvašené. "Po pijatice střízbí rozum". Dříve se občas syrové zelí, omaštěné konopným nebo bukvicovým olejem, večeřívalo; jen ve svátek se do něho krájela cibule."«

(prof. Antonín Václavík: "Luhačovské Zálesí", str.136, 1930)