»Kamsi se vytratil kult "kořalek", nápojů z ovoce zalitého lihem. Stále spěcháme a spěcháme a jiné pohoštění než láhev narychlo koupená v obchodě je nad naše síly. Znám jen jednu domácnost, kde mají vždycky v zásobě ty nejrozličnější kořalky. A přitom to není žádný kumšt! V kterémkoliv obchodě dostaneme kmín, ten se nasype do láhve a zalije vodkou. Po třech dnech . . . V lékárnách zase prodávají byliny - třezalku tečkovanou, lístečky máty, jalovec, pravý anýz. Čerstvé střapečky černého rybízu v lékárnách bohužel neprodávají. A tak jedinečnou kořalku z černého rybízu si můžete ochutnat jedině v dubnu a to když nebudete líní a sami si ji uděláte. Má barvu jako perleť, nepopsatelnou chuť a byla by určitě nejlepší ze všech kořalek, ale nedá se bohužel skladovat. Po čase se její perleťovozelená barva změní na hnědou, koňakovou, vůně mladého rybízového listí vyprchá, a tekutina je cítit bůhví čím. Ve Varšavě jsem jednou v reastauraci Bristol potkal spisovatele Lva Romanoviče, Moskvana. U večeře jsme si povídali o Moskvě a hlavně o kořalkách. Lev Romanovič mi prozradil recept, kterým se teď díky mně vyzbrojili všichni mí kamarádi a známí. Do láhve Stoličné vodky se nakrájejí dva tři stroužky česneku a jedna štiplavá červená paprika. Láhev se pořádně zašpuntuje a na tři dny uloží do tmy. Po třech dnech se přecedí a přelije do karafy z průhledného bílého skla. Jednoduché, že? A nápoj je takový, že si to ani neumíte představit. Ale pít by se měl jen z kalíšku, takového, do kterého by se nevešlo víc než třicet, nanejvýš padesát gramů.«

(Vladimír Solouchin, 1924, ruský spisovatel: "Polovačka na huby", Bratislava 1976)