«Jeřabinovou kořalku, i když je to podivné, jsem pil poprve u Konstantina Michajloviče Simonova. Přemlouval mně spolu s Alexandrem Jurjevičem Krivickým, abych šel pracovat do redakce jistého časopisu. I když z toho nic nebylo, pozval mně domácí pán na oběd. Bylo to v letní vilce v Pachře. Tak jsem tedy ochutnával jeřabinovou kořalku. Napsal jsem "i když je to podivné". Jistěže je to divné, když u nás na vesnici, v naší zahradě, je plno jeřabin, dokonce i pár keřů zvláštní jeřabiny černé. Je to podivné, protože mí dědové a pradědové, to je jasné, pili jeřabinovou kořalku jako vodu, a já jsem za ní musel cestovat až někam do Pachry. Jeřabinová kořalka působí zvláštně. Jako . . . časovaná bomba. Když ji pijete nic se něděje, až za několik sekund se vám v ústech rozleje chuť jeřabiny, jako byste právě rozlouskli dozrálou bobulku. V lihu se louhují i brusinky nebo jiné ovoce. Ale nepleťte si to s ovocným likérem. Když chcete udělat ovocný likér, dáte na dvě třetiny ovoce třetinu vodky a potom necháte několik měsíců stát v uzavřené nádobě. Kořlka: do láhve se hodí hrst jakéhokoliv ovoce a na čtyři dny. Připomínat v souvislosti s kořalkami citrónovou a pomerančovou kůru snad ani není třeba.«
(Vladimír Solouchin, ruský spisovatel, 1924: "Polovačka na huby", Bratislava 1976)