Králík domácí (Oryctolagus cuniculus f. domesticus) - je domestikovaná forma evropského králíka divokého. Už staří Římané chovali divoké králíky v tzv. leporáriích a jejich maso považovali za pochoutku. Od druhé poloviny 16. století pak známe první barevná a masná plemena, ke skutečnému rozvoji chovatelství došlo v Anglii. V 17. století se chov zaměřoval hlavně na králíky chované pro kožešinu, od 19. století se středem pozornosti stala masná produkce. Dnes je uznáváno asi 100 plemen králíků (65 základních, zbytek jsou rexové a zakrsklá plemena). Králíci jsou domácím zvířetem, které lze poměrně snadno chovat v malochovech pro maso, bílé králičí maso obsahuje v porovnání s ostatními domácími zvířaty nejméně cholesterolu (Wikipedie). V našich kuchyních je dnes králík nedoceněný a také v obchodech dnes není příliš jeho maso dostupné. Je to maso dietní, lehce stravitelné a dobré. Vůči králíčímu masu panuje příliš mnoho předsudků. králičí nemá příliš výraznou chuť, a proto je důležitá jeho způsob zabití, příprava, případně naložení, špikování slaninou aj. viz např. ZDE. Jestliže se králík upeče bez jakékoliv přísady, může být maso považováno za suché a klidně i za sladké. Proto je nutno používat recepty s kořeními zdůrazňující výraznější chuť (jalovec, rozmarýn, paprika, petržel, cibule aj.). Tak můžeme například přítomností jalovčinek připodobnit jeho chuť téměř k nerozeznání k chuti bažanta.

Králíka "ála bažant" podáváme s dušeným červeným zelím s malým množstvím červeného vína, dále s opečenými brambůrky nebo houskovými knedlíky.

ZPĚT do kapitoly

HOME