ZajíĊkovi JeĊmínkovi už patřilo celé pole. Vytrénovaný v běhu na běžecké dráze neměl tady nikoho, kdo by se s ním mohl měřit v běhu. Sedával na svém oblíbeném místeĊku a pozoroval co se kolem děje. Nikdo neví, kde to místeĊko je, protože když se zajíĊek v poli přikrĊí, tak je neviditelný. Ne, že by měl kouzelnou zajeĊí ĊepiĊku "neviditelňaĊku". Je totiž tak zamaskovaný od přírody. Asi se nějaká příroda (asi tráva nebo jeĊmen) někdy naštvala a řekla si: "ten zajíc je tak ošklivý s těma ušiskama a divnejma zadníma nohama, že už nemůže zůstat tak citrónově žlutý, ale musím mu dát nějaké maskování. Bude mít barvu jako má pole". Nééé, myslím, že se příroda mýlí! ZajíĊek je pěkný i s těma svýma ušima; dokáže si vůbec někdo představit zajíĊka s malýma ušima? To ani nejde.
Na naše pole přijelo veliké auto, tahaĊ Tatrovka s velikánským návěsem, který to auto tahaĊ tahá za sebou. A na tom návěsu stál velikánský bagr s pásy. To tu ještě nebylo! Naše pole asi takový bagr ještě nezažilo. A teď bude ten bagr to pole přímo prostředkem bagrovat tam, kde jen mnoho let rostlo obilí, ale kde kdysi bývala cesta a teď tam má znovu být.
Takovému zajíĊkovi to však vůbec nevadí. Narodil se teprve na jaře a kolem se už proháněl traktor s pluhem, potom traktor se secím strojem, potom traktor s postřikem, kombajn, zase traktor s podmítacím strojem a teď tu jede po poli tahaĊ s bagrem. Co je na tom? Jemu to připadá normální. Ale nám ne! Protože ten bagr má tak obrovskou lžíci, že když s ní něco udělá budou na
našem poli pořádné díry. Naše pole má jednu zvláštnost. Kamenný křížek, který obvykle bývá postavený u cesty, tady stojí uprostřed toho velkého lánu. Někdy z kukuřice vykukoval jen jeho vršek. Stál tam jako sám voják v poli, jak se říká, ale u nás by se tedy mohlo spíše říkat "jak křížek v poli". A to se teď má změnit. Křížek bude stát zase u cesty, pokud ho nepovalí ten bagr.
JeĊmínka nezajímal bagr ani trošiĊku, ale nemohl pochopit co ten pán pořád na tom poli dělá. Stojí s autem uprostřed pole, pak hned na kraji a pak hned vzadu a pořád tahá za nějaké provázky a sype na pole něco bílého. Když už koneĊně ten pán odjel a JeĊmínek přihopkal blíž, aby se na to podíval. Zaradoval se, až mu ušiska plácla o sebe. Přes celý lán je nakreslená úplně rovňouĊká závodní dráha, nová cesta. To se to bude běhat, těší se JeĊmínek. Ale chudáĊek vůbec netuší co nás tady všechny Ċeká a to, že už zanedlouho nebude tady jen jedno velké pole, ale budou pak pole dvě.
ZajíĊkovi JeĊmínkovi už patřilo celé pole. Vytrénovaný v běhu na běžecké dráze neměl tady nikoho, kdo by se s ním mohl měřit v běhu. Sedával na svém oblíbeném místeĊku a pozoroval co se kolem děje. Nikdo neví, kde to místeĊko je, protože když se zajíĊek v poli přikrĊí, tak je neviditelný. Ne, že by měl kouzelnou zajeĊí ĊepiĊku "neviditelňaĊku". Je totiž tak zamaskovaný od přírody. Asi se nějaká příroda (asi tráva nebo jeĊmen) někdy naštvala a řekla si: "ten zajíc je tak ošklivý s těma ušiskama a divnejma zadníma nohama, že už nemůže zůstat tak citrónově žlutý, ale musím mu dát nějaké maskování. Bude mít barvu jako má pole". Nééé, myslím, že se příroda mýlí! ZajíĊek je pěkný i s těma svýma ušima; dokáže si vůbec někdo představit zajíĊka s malýma ušima? To ani nejde.
Takovému zajíĊkovi to však vůbec nevadí. Narodil se teprve na jaře a kolem se už proháněl traktor s pluhem, potom traktor se secím strojem, potom traktor s postřikem, kombajn, zase traktor s podmítacím strojem a teď tu jede po poli tahaĊ s bagrem. Co je na tom? Jemu to připadá normální. Ale nám ne! Protože ten bagr má tak obrovskou lžíci, že když s ní něco udělá budou na
našem poli pořádné díry. Naše pole má jednu zvláštnost. Kamenný křížek, který obvykle bývá postavený u cesty, tady stojí uprostřed toho velkého lánu. Někdy z kukuřice vykukoval jen jeho vršek. Stál tam jako sám voják v poli, jak se říká, ale u nás by se tedy mohlo spíše říkat "jak křížek v poli". A to se teď má změnit. Křížek bude stát zase u cesty, pokud ho nepovalí ten bagr.