»Když se Yossarian vrátil z nemocnice k peruti, měřil si každého, na koho narazil, velmi podezřívavě. Milo byl také pryč, ve Smyrně právě začala sklizeň fíků. I v Milově nepřítomnosti běželo však v jídelně všechno hladce. Už v sanitce, která s nim nadskakovala po hrbolaté cestě spojující jako podvazek nemocnici s perutí, nasával do sebe Yossarian hladově pikantní aróma kořeněného jehněčího. K obědu byl šiš kebab, velké, šťavnaté na rožeň nabodnuté kousky masa škvířící se ďábelsky nad dřevěným uhlím, předtím dvaasedmdesát hodin máčené ve speciální marinádě; tajný recept na ni ukradl Milo jednomu prohnanému levanstkému kupčíkovi. Jako příloha se podávala iránská rýže s mladými chřestovými výhonky a parmezánem, jako dezert přinesli třešňový pohár a nakonec vroucí šálek čerstvé kávy s kapkou benediktinky a koňaku. Obrovské porce pokládali na damaškové ubrusy obratní italští číšníci, které major - - - de Coverley unesl před časem z pevniny a daroval Milovi. Yossarian se v jídelně nacpal k prasknutí a pak v otupělé spokojenosti splihle nalehl na opěradlo své židle, ústa po těch hodech celá mastná. Žádný důstojník z celé perutě nejedl ještě nikdy tak dobře, jak to bylo pravidlem v Milově jídelně.«

(Joseph Helller, 1923–1999, americký spisovatel:"Hlava XXII", Naše vojsko, Praha 1985)