««předchozí část ukázky» V jídelně bylo ticho, jediným zvukem bylo občasné zaskřípání příborů o talíře. Polévka byla snědena, krocan rozkrájen, přílohy rozděleny a všichni, s plnými talíři před sebou začali pomalu ochutnávat. Totiž Jonathan začal. "Hm, to chutná báječně, Tíničko," řekl; byl jediný, kdo se opravdu pustil do jídla. Děvčata se stále ještě cpala brioškami a slanými mandlemi. "Není to pochutnáníčko, děvčata?" "Ta nádivka vypadá jinak," řekla Liz obezřetně a uchopila vidličku. Sylvie už začala jíst. "Proč jsi neudělala tu obyčejnou nádivku, co nám všem chutná?" Několikrát jsem srkla báječného Chateau Margaux, které Jonathan otevřel. "Je dobré mít jednou pro změnu něco nového. A kromě toho mě tatínek výslovně požádal, jestli bychom letos nemohli mít něco jiného . . .že ano, Jonathane?" "Ano" přitakal Jonathan. A jsem rád, že jsem tě požádal. Je to báječné, Tíničko, prostě báječné. Odjakživa tvrdím, že jsi skvělá kuchařka!" Pomalu, pečlivě žvýkajíc se Sylvie za chvíli zeptala: "Co je to za žmoulavé věci v té nádivce?" "Sylvie, s plnými ústy se nemluví! Ústřice. Nejspíš myslíš ty ústřice." Sylvie prudce vyprskla a vyplivla na talíř, co měla v ústech." Sylvie!" okřikl ji Jonathan. "Jak si dovoluješ dělat něco tak odporného?" Sylvie celá zpopelavělá spolkla několik doušků ledové vody. Liz oči sklopené, napíchla na vidličku kousek tmavého masa a Jonathan dál probodával Sylvii pohledem. "Sylvie. Mluvím s tebou. Co znamenalo tvé urážlivé chování? Jsou ti dva roky?" Sylvie položila číši s vodou na stůl a se slzami v očích tiše řekla: "To ty ústřice. Udělalo se mi z nich špatně." "Ale ty a Liz přece máte ústřice rády," řekla jsem. "Ale na škebli s majonézou, ne v nějakém zatraceném krocanu," vřískla Sylvie hystericky. Teď už byl Jonathan bledý jako Sylvie. Chvějícím se hlasem řekl: "Sylvie omluv se své matce. Vlastně všem nám u stolu. A pak už ani nemukni a sněz tu báječnou večeři, co tvá matka v potu tváře připravila. A jestli po té omluvě od tebe uslyším ještě jediné slovo, půjdeš rovnou do svého pokoje a zůstaneš tam tak dlouho, dokud nebude čas jít spát!" Sylvie stala a rozplakala se. "Vůbec není báječná! Je odporná!" vzlykala. Ty rozpatlané kaštany, ta cibule a celer v omáčce. Vždyť ani ten ovocný salát není jako obvykle . . . pomeranče a nějaké rozřezané lodyhy. Já . . . já do svého pokoje půjdu ráda!" A tím vyrazila od stolu.

(Sue Kaufmanová: "Deník americké manželky", Odeon Praha, 1974)