»S ještě teplou husou jsem utíkal lesem. Chechtali jsme se jako blázni. . . . Chechtali jsme se pořád a přemýšleli, co uděláme se sťatým ptákem. Škubat se nám ho nechtělo. Protože u těch domů byl rybníček, napadlo nás, že někde poblíž bude další. A opravdu jsme narazili na rybníček. Samou radostí jsme si u něho zatancovali polku. Potom jsem rozťal šavlí husu a vybral z ní vnitřnosti. Prohledali jsme batohy. Byla v nich jen trocha soli a pár zapařených jablek. Mojžíš vykopal na okraji lesa divoký česnek. Nacpali jsme to všechno do rozťaté husy. Ránu jsme zašili teňoučkou větvičkou. Ptáka jsem oblepili hlínou, zanesli hlouběji do lesa a rozdělali oheň. Ani jsme při tom nemluvili, jenom pořád častěji polykali sliny. Dávali jsme dobrý pozor, jestli hliněná koule v ohni nezbělala. Když už téměř rudla, vyhrabali jsme ji z ohníčku. Jen stěží se nám podařilo ji rozrazit bodáky. V lese, pod ořeším, to zlatě svítilo. Bez jediného pírka, holoučká a v moři mastnoty. Položili jsme husu na utržené kapradí. S vysoukanými rukávy vojenských blůz jsme krájeli bodáky maso a sytili svůj hlad.«
(Tadeusz Nowak (1930), polský spisovatel: "Až budeš králem, až budeš katem" Praha 1976)