Postup přípravy: Husičku nebo také kačenku (je chutnější) dobře obereme od zbytků peří, případně ji místně opálíme svíčkou nebo nad hořákem plynového sporáku. Viditelný tuk z vnitřní dutiny a okrajů ořežeme a nakrájíme na malé kousky. Husu nasolíme, vložíme na přiměřeně velký pekáč, pokmínujeme, přiložíme po stranách ořezané vnitřní sádlo. Mírně podlejeme vodou. Troubu předem vyhřejeme (200°C), aby došlo ihned k prudkému zapečení povrchu masa. Do dobře vyhřáté trouby pak vložíme pekáč s husou. Asi po pěti minutách teplotu podstatně zmírníme (na 150°C) a pak jen pomalým pečením zvolna vypékáme tuk za občasného podlévání teplou vodou a častého propichování tukových polštářku ostrou vidličkou (pozor nepropichovat maso!). Vypečené sádlo odebíráme do zavařovací sklenice se šroubovým uzávěrem k dalšímu upotřebení (do šouletu a nebo na chleba apod). Z počátku husu dáme na bříško a ke konci ji obrátíme na zádička. Občasným potřepáváním plechem dbáme na to, aby se nám neporušila celistvost kůžičky případným jejím připečením na dno plechu. Když již máme tuk téměř vypečený a lžící postupně odebraný, přidáme do zbylé šťávy na drobno nakrájenou cibuli k vytvoření hustější a chutnější šťávy. V tomto okamžiku je třeba již pomocí peroutky zlátnoucí povrch potírat vypečenou šťávou a vodou. Ke konci pečení zvýšíme teplotu a posypeme kůžičku solí. Teď již husu nepoléváme, ale jen sledujeme vznik chrupavé kůžičky. Dáváme pozor na barvu kůže a zásadně již teď nebereme telefon, neodcházíme se dívat na pohádky v televizi. K pečené kačence nebo huse podáváme moravské zelí a nejlépe "Rychlý houskový knedlík".
Historický dovětek DDK: Kačeny a husy patřily v dadalovské domácnosti mezi nejoblíbenější a nejslavnostnější jídla. Náš dědenek alias "Dadala" objevil jednoduchý a účinný způsob pojídání jejich pečínky, při kterém se veškeré lahodné chutě ještě znásobovaly a postupně pronikaly všemi chuťovými a čichovými buňkami . . . a to co nejdéle. Jeho metoda byla geniální (jak jinak), a proto jednoduchá a účinná: Dědenek Dadala snědl napřed knedlíky se zelím a do hněda vypečené stehýnko si nechal samotné až úplně na konec. Pak je jedl pomalu a se zavřenýma očima vychutnával. Kačeny a husy jsme získávali, stejně jako morky (krůty), dovážením 3 - 12 kusů od dědečka z Malhostovic, to vždy na konci prázdnin. My děti jsme je pak ještě pásávaly na strništích za našimi humny. Tato drůbež, násilně vytržená ze svého rodného hejna, se chovala poněkud odlišně než ostatní buchlovské husy. Na pastvu nemohla být hnána, ale musela být na ni voděna. Tito sirotečkové si ihned osvojili dotyčného pasáčka za svoji náhradní maminku - husu a pak chodili jak jim jejich pudy nařizovaly, tj. z bezpečnostních důvodů jen za ním, nikoliv před ním, jak by si to on toužebně přál. Selským synkům pasoucím svá početná (většinou 12 kusů i se stárkou) husí stáda na strništích byl takový dadalovský pasáček v roli matky husy jen pro legraci. To bylo posměchu a narážek! Když nastal ten pravý čas, tj. den sv. Martina (to byly v Buchlovicích hody) se přiblížil na dohled, bábinka vsadila jednu husu do dřevěné podsady. Byla to bedna zhotovena takřka těsně na tloustnoucí husí tělo, vpředu s otvorem pro její dlouhý krk a otvorem na odběr husinců vzadu. Bábinka ji každý den krmila, jen co se do ní vlezlo a to kukuřicí či otrubovými šlížkami (šiškami). Husa zbavena pohybu tloustla a tloustla, až byla jako obrovská koule nebo spíš kvádr vyjmuta a odborně zaříznuta. Odebraná husí krev do kastrůlku s nakrájenými rohlíky se ihned dělala na cibulce, peří se v zimě za dlouhých večerů dralo a pak dávalo do buclatých peřin. Potom se vyjmuly vnitřnosti a s nimi i ta neskutečně obrovitá játra, která byla vyhledávanou a samostatnou pochoutkou. Při takové výživě a nedostatku pohybu . . . bodejť by neměla chudinka husa zvětšená játra! Za války bylo důležité získat co nejvíce tehdy nedostatkového tuku - tj. velmi cenného husího sádla. Pečení husy a získávání sádla měl na starosti vždy monopolně děda - Dadala, který si záhy vypracoval ideální postup (viz výše), při kterém se získalo téměř všechno možné sádlo (1 - 1,5 l). Samotná vypečená husička zbavená téměř všeho tuku, byla dozlatova a dokřupava vypečená - no téměř dietní. Tento postup (know-how) byl pak jako vzácné dědictví a rodinné tajemství sděleno prvorozenému synu (to jsem já), který jej dodnes každoročně využívá při pečení, dnes již převážně kačen, o martinských hodech, ale teď už v Kyjově. Martinská husí/kačení pečínka je ze všeho nejlepší a nelze ji v jiném ročním období nikdy napodobit. Je to jako třeba kapr o Vánocích, velikonoční beránek o Velikonocích a tak. nahoru ZPĚT do kapitoly
Suroviny:
Asi po pěti minutách teplotu podstatně zmírníme (na 150°C) a pak jen pomalým pečením zvolna vypékáme tuk za občasného podlévání teplou vodou a častého propichování tukových polštářku ostrou vidličkou (pozor nepropichovat maso!). Vypečené sádlo odebíráme do zavařovací sklenice se šroubovým uzávěrem k dalšímu upotřebení (do šouletu a nebo na chleba apod). Z počátku husu dáme na bříško a ke konci ji obrátíme na zádička. Občasným potřepáváním plechem dbáme na to, aby se nám neporušila celistvost kůžičky případným jejím připečením na dno plechu. Když již máme tuk téměř vypečený a lžící postupně odebraný, přidáme do zbylé šťávy na drobno nakrájenou cibuli k vytvoření hustější a chutnější šťávy. V tomto okamžiku je třeba již pomocí peroutky zlátnoucí povrch potírat vypečenou šťávou a vodou. Ke konci pečení zvýšíme teplotu a posypeme kůžičku solí. Teď již husu nepoléváme, ale jen sledujeme vznik chrupavé kůžičky. Dáváme pozor na barvu kůže a zásadně již teď nebereme telefon, neodcházíme se dívat na pohádky v televizi. K pečené kačence nebo huse podáváme moravské zelí a nejlépe "Rychlý houskový knedlík".