Pečený krocan nadívaný - je znám jako neodmyslitelné jídlo v USA, kde má svoji historickou symboliku. Zanedlouho co náboženští poutníci z Anglie dorazili v roce 1620 na lodi "Mayflower" do Massachutského zálivu, začali si stavět a osidlovat obydlí v tzv. "plymouthské osadě". Bylo to uprostřed zimních sněhů a mnoho se z nich nedočkalo jara. Téměř polovina kolonistů zemřela strádáním a nemocemi. Zbytek spasily přátelské vztahy se sousedními Indiány. Na jaře roku 1921 jim Indián jménem Squanto ukázal, jak mají pěstovat kukuřici. Na podzim měli poutníci skvělou sklizeň kukuřice a také obchody šly náramně dobře. Na oslavu uspořádali s Indiány svátek sklizně, který byl později nazván "Dnem díkuvzdání".
Slaví se dodnes a stále na to doplácí krocan, který měl již tehdy kukuřici strašně rád. Každá země však má svoji oblíbenou slavnostní vánoční nebo velikonoční, tu "nejlepší" nádivku.Mezi světovou špičku patří tzv. "7 briliantových nádivek". Patří sem: britská s pórkem, šalvějí a cibulí, francouzské se sušenými švestkami nebo s kaštany a jablky, dále americké s kukuřičným chlebem, jablky, dále drůbková omáčka a konečně nádivka řecká s rýží a piniovými oříšky. U nás je oblíbená nádivka z rohlíků a uzeninou, ale spíše je cpeme do kuřat, protože krocan je ještě pro průměrného občana dost nákladný. Krocana vždy raději spořádáme po částech. Ale co není, může za nějakou dobu být a díky budeme vzdávat také. Krocan pro průměrnou rodinu by měl mít váhu 5,5 až 7 kg. Malého krocana o váze asi 6 kg pečeme při teplotě 200 °C (plyn na stupni 6) po dobu asi 25 minut/kg. Velkého krocana nad 6 kg při teplotě 180°C (plyn na stupni 4) po dobu 35 minut/kg. Všechno co se týká pečení svátečního krocana, nádivkách i jiné rády najdeme na internetových stránkách např. "How to cook the perfect Christmas turkey" od Terry Farris.
». . . Po těchto zážitcích je zcela jasné, proč jsem po všechna ta léta toho s Dnem díkuvzdání moc nenadělala. Začala mým prvním malým vykuchaným zmraženým krocanem na Západní deváté ulici a každým rokem se opakovala. Měli jsme vždycky klasickou, americky nostalgickou hostinu podle Normana Rockwella i Otců poutníků, ale všichni s ní byli nanejvýš spokojeni; nikdo si nikdy nestěžoval. Až letos Jonathan, a jak jsem v duchu přebírala jeho prosbu o něco jiného - vida George zmizel. Prohlédla jsem kuchařské knihy a stará čísla Jonathanových Gourmetů, a když jsem si konečně naplánovala efektní lístek, vrhla jsem se po hlavě do nákupů a vaření. Obešla jsem všechny obchody a všechno jsem sama vybrala a dovlekla domů - sedmikilového ptáka, zeleninu a ovoce. (V Nieuwamsterodamské tržnici, kde jak mně jednou Jonathan informoval, "zákazníci objednávají výhradně telefonicky", se k smrti vyděsili.) V rybárně jsem dokonce přihlížela, jak prodavač vylupuje vnitřek ústřic pro nádivku, a zašla jsem až k Schraffovi pro dýňový koláč, jediný pozůstatek nostalgického menu, který jsem se, jak mě intuice nabádala, rozhodla letos neměnit. Pak jsem všechno uvařila, počínajíc polévkou, consommé double, které jsem musela dva dny nechat bublat v hrnci na sporáku, až po ořechy a mandle, které jsem sama vyloupala, dala na máslo, osolila a upražila. Prostě viktoriánská kastelánka. A tak se konečně včera nad Dnem díkuvzdání rozbřesklo, chladně a sychravě, a vzduch voněl sněhem. Dobré znamení číslo jedna, usoudila jsem . . . pak jsem prostřela stůl v jídelně a pustila se do nádivky. Čekala mně spousta práce. V 8.20 jsem smažila cibulku a petržel a celer a rozmarýn a tymián, když v tom se prudce otevřely dveře a vešla Sylvie. "Brr! Cibule před snídaní. Brr na druhou! Tos nemohla počkat na pozdějc?" "Právě jsem prostřela v jídelně. Tam nic neucítíš." Na to Sylvie: "Ta zatracená cibule je cítit až do naší ložnice! To mně právě probudilo." Podezíravě se zahleděla na misku plnou ústřic. "Co je to?" Něco do nádivky," odpověděla jsem, tím vším unavena. "Snídani si připrav sama, Sylvie a odnes si ji dovnitř." Později, když jsem krocana nadila a ležel na pekáči, jen ho strčit do trouby, rozhodla jsem se, že se obleču. Vařit v županu a pyžamu přece jen zavánělo určitou nepořádností. Něco takového by viktoriánská kastelánka nikdy nedělala! To spíš tetička Tessie! (