»Často je to jenom maličkost, talíř polévky, trochu sýra, zákusek co nám zanechá v ústech a ve vzpomínce nezapomenutelnost chuť tamního kraje. Dodnes s dojetím vzpomínám na jeden francouzský sendvič. Koupil jsem si ho v Paříži, na nábřeží nedaleko Dómu invalidů, v němž je pochován Napoleon. Byl malý, kulatý (ten sendvič, ale Napoleon také), takový nenápadný bochánek vejpůl rozříznutý a něčím naplněný. Když jsem se zakousl, kůrka něžně křupla a v ústech se mi rozhostila rajská lahoda. Tvořila ji jakási pomazánka, plátek masa, trocha zeleniny a sýr, hořčice a koření; ale hlavní složkou byla francouzská vytříbená chuť, jemná pikantnost, svěží uvolněnost a vtip, zároveň harmonie a citlivá vyváženost - bylo to prostě malé umělecké dílo v oboru gastronomie. Ještě dnes, po mnoha letech, se vidím, jak sedím na lavičce na břehu Seiny a pomalu, obřadně, skoro posvátně křupám a žvýkám. Myslím, že v tom obloženém bochánku bylo víc francouzského ducha než v celém tom pompézním, mramorově obloženém a studeném náhrobku císaře Napoleona.«