»"Švagrová seděla u ohniště a něco smažila. Kvapně vstala a utírajíc si ruce cípem šálu mi vykročila vstříc. Když jsem ji tak viděl vstávat, projela mi tělem vlna. Právě tak vstávala od ohniště moje starší švagrová, utírajíc si ruce cípem šálu, i moje starší sestry, i matka . . . Kamarádova žena v pandžábském oděvu, s uzlem vlasů, cinkající náramky, se mi stala ztělesněním mé vlasti, pojala v sobě veškerou kulturu mé země. Někde v hloubi srdce se mi ozvala bolest - kéž by i v mém domě přecházela z pokoje do pokoje žena z mé vlasti, kéž by tam zněl její smích, písně mé země. Při opékání každé placky ji zazvonily náramky, oběma rukama snímala placku s plotýnky a se smíchem nám ji kladla na mísu. Ten pohled se mi naskytl po letech a byl pro mne krásnější a dojemnější než sen. Zapomněl jsem, že na mne Helen čeká sama v obývacím pokoji."«

(Bhišma Sáhdní:"Ty darebáku", povídka z 80.let)