»Jednoho večera jsem neodolal a na naléhání personálu jsem se pustil do díla. Nejzvědavější byla Betty. Nedůvěřivě přihlížela jak strouhám brambory a míchám je s vepřovými škvarky, přidávám česnek, mouku, sůl a majoránku. Když jsem směs zaléval mlékem, měřila si mně Betty pochybovačným postranním pohledem. Výsledek, nevzhledná, namodralá, mazlavá hmota, ji už úplně odradila. Za chvíli se již první bramboráky opékaly na pánvi. Nozdry se Betty chtivě roztáhly, ale když viděla jakési hnědé neopravidelné placky s připálenými okraji, maličko ohrnula nos. "Voní dobře", utrousila, "ale dát to někomu na talíř bych si netroufla". Obě Anny však neodmítly a po nich si vzali i Béla Nagy a Knut Bergman, a když je Betty viděla hodovat, odhodlala se a ochutnala můj výtvor i ona. Ulomila první kousek a se staženým obočím ho opatrně vložila na jazyk, a pak se jí tvář rozjasnila. "Nikdy bych netušila, že něco tak nepohlednýho může tak báječně chutnat," vykřikla. "Tony, odedneška tě tu vedem jako pomocnýho kuchaře". A pak si nabrala plný talíř a nevstala dokud ho nevyprázdnila. Nalil jsem ji hrnek bílé zrnkové kávy a Betty chválila i tuto kombinaci. Druhý den se na veliké černé tabuli před vchodem i na jídelním lístku objevil nový údaj: České bramborové placky".«Josef Kutík (1923-1987) : "Bílá vydra", Praha 1977)
nahoru
ZPĚT do kapitoly