»"Zeptal se mne z čeho se taková nádivka připravuje. Řekl jsem mu, aby přinesl jedno vejce, jedno právě vylíhlé holoubě, dva vozíky uhlí a poslal pro ševce s hořčicí a provazy a pro hrobníka s motykou, a že uvidí, čeho bude ještě zapotřebí k jejím přípravě. Hospodář, celý zaražený a přestrašený, šel shánět, čeho bylo třeba na nádivku. Vzal jsem od něho vejce, holoubě, a rozpárav holoubě nožem z vlastního nářadí, vložil jsem do něho místo vnitřností vejce a řekl: "Sledujte, vašnosto, toto vejce vložím do holouběte, holoubě příjde do koroptve, koroptev do kuřete, kuře do kapouna, kapoun do bažanta, bažant do krocana, krocan do kůzlete, kůzle do skopce, skopec do telete, tele do krávy. To všechno musí být omyto, oškubáno, staženo z kůže a prošpikováno, kromě krávy, která má zůstat ve své kůži. A až bude naskládáno jedno do druhého, jako anglická pouzdra, aby nic nevyklouzlo ze svého místa, švec to musí zašít dvojí dratví, a když všechno bude zalátáno v kůži a v břichu krávy, hrobník musí vykopat hlubokou jámu a hodit na její dno jeden vozík uhlí, potom krávu a na ni nasypat druhý vozík uhlí a asi čtyři hodiny krávu péci; a až ji vytáhne, bude z ní velice chutný a oblažující pokrm, který v minulých dobách pojídali císařové o dni své korunovace. Z tohoto důvodu, a též proto, že vejce je základní složkou této pečeně, byla nazvána císařskou vaječnou nádivkou."«
(Estebanillo González, 1608 - 1646, španělský spisovatel: Život a skutky Estebanilla Gonzáleze", Praha, 1980)