»Měl jsem k večeři šest smažených řízků. Stačilo je dát nad páru na kapku tuku, aby se ohřály. Nemohl jsem se s jejich přípravou zdržovat, chtěl-li jsem s lotrem skončit do půlnoci. K tomu jsem měl dnešní chléb a mísu zeleniny. Hlávkový salát, karfiól, strouhané zelí, rajčata, papriku, okurky a hrušky. V tom kousky šunky a trochu sladké studené rýže. Vše osoleno, opepřeno, ocitrónováno, ve strouhaném sýru a v troše olivového oleje. Měl zřejmě - navzdor vedru - hlad a jedl s chutí, ovšem jedl rád. Bohatost salátu chválil. "Měl jsem tam dát ještě cibuli a natvrdo vařená vejce," odvětil jsem, "ale zato k tomu chlebu, co je k řízkům, je kus estragonového másla. . .," a v duchu, jak tam jedl, jsem si myslil: "Jez, jez. Ani nevíš, že je to tvá večeře poslední. . . "

(Ladislav Fuks, 1923-1994, český prozaik: "Obraz Martina Blaskowitze", Praha 1980)