»"Dají mně talíř okurkového salátu, mám hlad," podotýká drsný hlas. Salát z "flegmaticko-lymfatických" okurek, příjemně jemný, šťavnatě chladný, je zde totiž jídlem pro sebe, jí se bez přidaných pečených holubů.
Paní Fogetka se obrátila a před stánkem stojí chlap, hotový rošťák. Čelo paní Fogetčino se zakabonilo. Co dělat? Jaksi s nechutí bere pravice talíř a levice se natahuje pro peníze. "Pět krejcarů." - Dobře," praví rošťák a sahá po talíři. - "Ne, napřed peníze," brání paní Fogetka svůj talíř. - "Ale matko, matko! Copak jsem jaktěživ někomu utek? Myslejí, že uteču jim? To by mně za to stály!" Mimovolně paní Fogetka popustila a rošťák zahloubil své prsty honem do salátu. Sněd', vypil ocet, vrací talíř a nastrkuje dlaň. - "Copak?" - "Zpátky aby mi daly." - "A nač pak, zloději?" - "Voni jsou čistá, copak jsem jim nedal šesták?" - Strašný křik! - Půl trhu je pohromadě, paní Fogetka křičí, rošťák křičí - rošťák křičí víc, rošťák nadává víc, nadává s kriminální vybraností - již se chvěju, že podlehne jazyk i paní Fogetčin, ten bystrý jazyk - v tom přijde uniformovaný strážce bezpečnosti a vede smějícího se chlapa pryč. Přibelhal se stařeček a usedl na uprázdněnou stoličku. Klobouk dal si na levé koleno, z kapsy vytáhl kus chleba a žádá za tři krejcary vepřové kůže. Jak se stařeček třese na každé sousto! - Kdybych mu vyprávěl, že jinde jedí ještě skromněji, benátský gondoliér že si k suchému chlebu sesbírá hrst syrových hlemýžďů, vylezlých z moře na kameny, ani by mně nerozuměl. - Snad jídal stařeček druhdy skvěle. Snad měl vždycky bídu. - Myslíte, že ten zde také se těší na oběd? Ba ten jí jen, že jíst musí! Ne proto, že je poledne, ale že by hlady upadl. - Protivný vtip! - ale napadá mně, že ten chudák zde je od každého gourmandství právě tak vzdálen jako ten, koho dal sultán zanzibarský postavit na rozpálené plotny, aby se "tancem" jeho pobavil, je vzdálen od umění tanečního. - Paní Fogetka beře teď od něho peníze a připadá mně v tom okamžiku jako "polomrtvý pavouk, jenž se polomrtvými mouchami živí". Avšak nebe se zakabonilo. Začínají padat velké, těžké kapky. Traktérky obracejí nůše, dávají pod ně pekáče a svírají pak deštníky, aby jim nezmokly. Paní Fogetka má skoro všechno vyprodáno. Zbytek je teď hned pod nůší, pak rozestavuje paní Fogetka nádobí na dno druhé nůše a kolem po dláždění. Náhle jako by se bylo nebe otevřelo, strašný proud plesknul do kamení a co nejrychleji ubíhá vše do blízkého podloubí. Paní Fogetka stoji tu za sloupem; zdá se mně, že se lehýnce usmívá. Hledí ven, jak tam liják její nádobí myje. Sama se s tím paní Fogetka jen nerada zanáší, vždy raděj čeká osm, čtrnáct dní, až přijde liják."«