Na žádost jednoho čtenáře DDK jsem začal pátrat po nějakém vyzkoušeném receptu na domácí úpravu drobných ryb z našich řek,aby se výsledek chuťově co nejvíce podobal známým "zavináčům" z mořských sleďů. Jeden ochotný kralupský rybář mně doporučil uváděný postup z knihy Miloše Štěpničky s tím, že ho často používá a vždy jen s dobrými výsledky. Původním autorem tohoto receptu je jistý pan Strnad - řezník z Vodňan, který prý měl spadeno i na výrobu olejovek s kapřích plůdků a měl mnoho dalších nápadů. Velmi rád si vyráběl něco jako jsou zavináče ze sleďů a to z českých plotiček zde popsaným postupem, který je však obecně obvyklý a různými autory v rybích kuchařkách uváděný. Jeho odlišnost však spočívá v tom, že malé plevelné rybky z českých řek a rybníků nejprve pořádně nasolíme a necháme uležet a pak teprve až po několikadenním působení soli, je vystavíme druhé fázi marinování, spočívající v několikadenním působení kyseliny octového z nálevu. Takto vyrobíme jakýsi konzervovaný polotovar v podobě plátku marinovaného rybího masa, který nám v dalším poslouží k výrobě různých rybích lahůdek (salátů, pepřenek, zavináčů a pod.).» Ryb byla pořád plná řeka. Maminka je balila do strouhanky a pekla na řízky a potom je vkládala do octa a prokládala plátky cibule. Ryby byly ve studeném sklepě pod strání v kamenné štoudvi. Eňo - něňo. Když někdo ve vsi onemocněl, chodil si k nám pro naložené ryby. Zdraví si chodili taky. A nejčastěji k nám přicházeli pro naložené ryby lidi s opicí. Ryby byly od jara do podzimu, ve štoudvi se uležely a kosti se rozležely. V horkách byly studené a v zimě vlahé.«(Ota Pavel (1930 - 1973): "Jak jsem potkal ryby", Praha, 1977)