»V poledne otevřel student okno a vyhlédl ven. „No ne!“ vykřikl. „Takové zázračné štěstí! Červená růže! A podobnou růži jsem jakživ neviděl. Ta je krásná, že má určitě dlouhatánské latinské jméno.“ A vyklonil se a růži utrhl. Pak si nasadil klobouk a s růži v ruce utíkal k profesorovu domu. Profesorova dcera seděla přede dveřmi, navíjela klubko modrého hedvábí a u nohou jí ležel její pejsek. „Říkala jste, že byste si se mnou zatančila, kdybych vám přinesl červenou růži,“ zvolal student. „Tady máte tu nejčervenější růži na světě. Připněte si ji večer těsně k srdci, a ona vám poví, až spolu budeme tančit, jak vás miluji.“ Ale dívka se zamračila. „Nehodí se mi bohužel k šatům,“ odpověděla. „Ostatně synovec komořího mi poslal pár pravých šperků, a šperky, jak je kdekomu známo, mají mnohem větší cenu než kytky.“„Vy jste ale nevděčná, namouduši!“ řekl rozzlobeně student a odhodil růži na ulici. Spadla do kaluže a přejela ji jakási kára.«

(Oscar Wilde, 1854–1900, anglický prozaik a básník irského původu: "Slavík a růže")