»"Kam jenom má paměť sahá," vyprávěl dědeček, "byly kolem nás pořád kozy a kůzlata. Můj táta byl členem chovatelskýho spolku a velkej příznivec kozí ráce. Znal všechny kozí odrůdy. Co já se jenom naposlouchal o bezoárovým kozlovi! Táta měl pár angorskejch koz. Když jedl kozí maso, věř mi nebo ne, vždycky plakal. Když jsme s tátou zařízli poslední angorskou kozu," pokračoval dědeček, "to taky plakal. Ale pak s tím kozím masem dělal hotový kouzla. To stojí za to, natáhni ušiska. Kozí kejtu naložil na pár dní do octovýho láku s bobkovým listem a pepřem. Pak ji zabalil do čistého klůcku, a představ si, zakopal ji na čtyři dny do země. Když kejtu vyndal, osolil ji, prošpikoval špekem a hřebíčkem, pokropil octem a šup s ní do rozpálený pece. Maso trošku opekl, zalil smetanou a znova do pece. V životě jsem nejedl nic chutnějšího."«

(Valerij Ševčuk, ukrajinský prozaik: "Malé večírně intermezzo - Zlatá tráva", Kyjev 1984))