"Jednou ve čtvrtek stál v kuchyni na stole u Josla Tabačnika plech, plný čerstvě napečeného závinu. Z teplého závinu mi stoupala rovnou do nosu vůně skořice a rozinek; na jednom okraji vytryskl přes plech proud hnědého cukru a ztuhl jako sklo; jak závin chladl, chvílemi potichu praskal, jako když se lámou sirky. Když kuchařka na okamžik z kuchyně odešla, honem jsem dva hrbolaté kousky závinu uloupl a strčil je do kapsy. Rychle jsem dojedl jídlo, které jsem měl před sebou, vrátil se do studovny a nepozorovaně snědl v koutku oba kousky závinu. Hltal jsem je téměř nerozkousané, až mi vyhrkly slzy do očí, a závin ještě dlouho potom vězel v krku a tlačil mě."

Lamed Šapiro: "O stravování po střídě"