»V tomto okamžiku vchází neviditelná Královna Šábes a přináší každému drahocený nebeský dar: ještě jednu novou, sváteční duši. Pobožnost končí. Jsme opět v tomto světě. V řadě defilujeme před světcem a přejeme mu "dobrý šábes"! Jak jsem všichni hladoví! - To dělá ta "druhá duše" šábesová . . . . Spěcháme do hostinců, abychom rychle pojedli a mohli se dostavit včas ke světcově tabuli. Na hlubokém nebi ukrajinské stepi planou už dávno hvězdy. Jsou veliké jak pomeranče. Nadešel svatý večer. Všichni zasedli k sváteční hostině velikonoční, k našemu séderu. Na stole ve sříbrných svícnech planuly svíce a ležely tři macesy, sněhobílým ubrouskem přikryté. V pohárech se perlilo pravé uherské víno. Hořké byliny, kost v popeli spálená, velikonoční vajíčko, petržel, roztrouhané jablko se skořicí, vše bylo podle předpisu srovnáno a připravené k domácí pobožnosti, jak náleží.«