»Lidé často říkají, že ty pravé hospodyně už vymřely. Říkají, že ta umění a ty dovednosti, které se kdysi považovaly za samozřejmé ve všech společenských vrstvách, byly odsunuty stranou, protože v dnešní době každej myslí jen na samý luxusy - na divadlo, řikání v knížkách, plesy, a taky na to, jak se hezky pobavit v soukromí, na což my nikdy neměli čas, když jsme byli mladý.
Moje vlastní babička ještě věděla, jak třeba upéct paštiku ze špačků, když uhodily zlý časy (byli většinou trochu tvrdší, když už se ptáte), ale dneska? Kdybyste některejm místním hospodyním dali celý prase, a ty umělkyně by se s ním popasovaly, každopádně by jim pak zbyly nějaký kousky. To by naši babču položilo.Tak nějak se postupně vytvořila představa, že ženská v domácnosti vlastně nepracuje a že domácí práce prakticky neexistujou. No, já si pamatuju kuchyň mý mámy, plnou syčení, bublání, smažení, pečení, dušení, solení, kořenění a nakládání. A jak to tam vonělo! A taky říkala, že si každý hlupák dokáže vydělat u paní Chudokurové šestipenci za týden, ale něco jiného je vydržet s tou částkou, než vám odroste devět dětí. Jestli chcete vědět, proč si venkovští lidé tolik zakládají na tom, že se jim podařilo vypěstovat tak tlustá prasata, obrovské dýně, turíny, cibule nebo kukuřici, která by mohla sloužit jako sloupky k plotu, pak proto, že takové věci přece jen chvíli vydrží. Je jim jedno, kolik v tom je vitamínů nebo minerálů, jediné, co od takových věciček čekají, je to, že jim udělají na talíři kopec. Taky teď mezi lidmi v Ankh-Morporku slyším často mluvit o nějaké "správné výživě". Jenže ti, co o tom mluví, jsou většinou muži. Já proti mužskejm nic nemám. Naopak. Ale neumějí vařit. Jó, dělat to, čemu se dneska moderně říká cuisine, to možná. Šoupněte je do nějaký velký kuchyně se spoustou kuchařů a kuchtíků, na který můžou křičet, a dokážou usmažit nějaký to vajíčko, umělecky ho naaranžovat na talíř a tuhle obložit zeleninou a támhle podložit listem něčeho dost pofiderního, ale řekněte jim, že maj vařit den co den houfu věčně hladovejch dětí za šest pencí, a dostanou z toho migrénu. Troufla bych si říct, že by se našli i chlapi, co by to dokázali, ale obyčejně když slyším ženskou, jak vykládá, že ten její vaří, tak si to představím tak, že má recept na něco drahýho a složitýho, co uvaří dvakrát do roka.
A pak ještě nechá pánve a kastroly ve dřezu, aby se "odmočily".«
(Pratchett Terry, 1948, anglický spisovatel: "Kuchařka Stařenky Oggové", Tallpress)