»"Nu dobře, promluvme si alespoň ještě trochu o tom. Třeba tedy o té "kuchyni české", o níž mluvíte s krásným, ušlechtilým nadšením. Kuchyně česká – co pak je to? Nechci být k vlastní krvi nespravedliv, ale ještě jednou – co je to? Oukrop, houbová polívka? Škubánky, knedlíky, poucmouk, šlejšky, brambory v munduře, brambory s marjánkovou omáčkou? Šusterka, muzika, svadba, kaldoun? Zelníky, karásky, lívance, vdolky, koláče, mazance a pletence? Dobrá jídla, bez odporu, a pak k mnohému z nich poutají nás z doby dětské i vzpomínky poetické – ale nic víc! Máme také českou svou jitrnici – naproti sladké saské jitrnici s rozinkami a mandlemi pravý uzený démant; máme pak ještě české své knedlíky švestkové, ideál domácí stravy, vonná fialka mezi moučnými jídly, knedlík zrovna pro ráj stvořený – co je to ale všechno?! Nic víc než jednotlivé, různobarvé kamínky, sházené jen tak na hromadu, z nichž mohl by být ovšem pěkný, zcela pěkný a harmonický obraz mozaikový, jen že ho posud nikdo nesestavil. Nám schází naprosto nějaký propracovaný, určitý kuchařský sloh! Takový sloh, jaký má Francouz, jaký Angličan ve zcela zvláštním kuchařství svém, jaký má Ital a také Číňan. Že ho Němci nemají také, je útěcha pro nás jen nepatrná.
Vynášíte, velectěná anonymko, české kuchařky, jak že jsou ve světě hledány. Mám sebe příliš rád, než abych osmělil se podráždit vařečku českou, snad bych ucítil zlé následky již při zítřejším obědu. Přiznávám také zcela ochotně, že české kuchařky hledány jsou skutečně daleko široko. Ale k tomu jim nepomáhá česká "národní kuchyň", ta jim jen, již vycvičeným dle chuti v cizině lokální, dodává z domácích reminiscencí pak pomůcek zvláštních a přídechu originálnosti. Hledíme-li na to "s vyššího stanoviska", se stanoviska "lidské kultury vůbec", naleznem příčiny jiné. Předně jich obratnost v pravdě českou a přirozený český talent. Pak také to, že kolébka jejich stála v příznivém vůbec pásmu. "Ni na točnách, ni na rovníku nekvěte umění jídelní. Je k němu potřebí jisté zeměpisné šířky a podnebí mírného. Což nazýváme výzkumem vědeckým."
Nemáme svého slohu, nemáme své školy. Dost se praotcové naši naobětovali bohům, sytili je vůní z nejchutnějších pečinek a mazali jim nejlesklejší tuk kolem jich všemocných úst, ale jako v jiném, nechala nás ta nevděčná branže božská také v kuchařství na holičkách. Umíme sice ještě taktak něco uvařit, ale jíst neumíme již naprosto. Ten spěch s každým obědem, zrovna jako by byla práce důležitější než jídlo! A mezi jídlem pořád jen o obchodu; o práci zas, a přijde-li návštěva, vstanem od stolu. Na kanárských ostrovech neopovážil by se nikdo od dvanácté do třetí – čas to tam k obědu – někam si zajít na návštěvu; ani by se nedoklepal, dům je zavřen.
(Klikni na druhou část »»)